ALBÁNIE - KRÁSKA SE ŠPATNOU POVĚSTÍ
Šest let jezdili Petr Horký a Mirek Náplava do Albánie, aby termín vydání své desáté knihy vždy o kousek posunuli. Stále nebyli hotoví, stále nevěděli, jestli je pro ně Albánie osobním nebem, nebo peklem. Odpověď najdete v knize Albánie, kráska se špatnou pověstí, kterou doprovází doposud nepublikované fotografie od legendární české cestovatelské dvojice Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda z roku 1959 a od malíře Otakara Číly z roku 1938.
Umřu-li, odpustím mu...
Albánský bojovník se nebál smrti v boji nebo popravy kulkou, zato oběšení považovali za ponižující smrt. Věřili, že duše nemůže odejít z těla ústy, ale "nečistým" otvorem v kalhotách a takto poskvrněna nemá naději doputovat do ráje. Katolická habsburská monarchie proto vysílala do těchto oblastí kněží, aby získala vzpurné obyvatelstvo stejné víry na svou stranu.
Díky přátelství s jedním z nich se Sellnerovi podařilo získat a zaznamenat mnoho poznatků i o otázkách spojených s krevní mstou. S tématem, které Petrovi a mně nedává spát.
Dlouho vzpírali se Albánci pokusům farářů o usmíření krviny zaplacením. Obyčejně spěchali s provedením krviny tak, že nezbylo faráři času k zahájení jednání o smíru. Někdy vlekla se krvina nekonečně mezi dvěma rody a tu dostavila se konečně únava a vysílení. Na obou stranách byla touha po smíru. V tom případě se dostavil sám vrah k přijetí mírových návrhů farářem smluvených k nejbližšímu příbuznému zavražděného a odevzdal mu darem ručnici a příbuzný ubitého vyřezal na znamení míru do dveří vrahovy kuči (domu) kříž. Někdy takový křížek z mosazi zhotovený přibil farář v kostele na dveře. Jinde postaven byl kříž na místě, kde byla vražda spáchána, aby měly oba rody na paměti smluvený mír.
Hle, smírčí kříže, jak je známe i z naší historie. Peněžitá náhrada za usmíření byla u každého kmene jiná. Krevní mstě se nevyhnulo ani neúmyslné zabití. Ostudou bylo, když střelec minul nebo oběť jenom poranil, vše bylo pokutováno. Dvojnásobná pokuta ovšem byla udělena za selhání pušky, zbraň v nepořádku uvrhla muže do obecného opovržení. Krevní msta nemusela být vyvolána vždy vraždou. Stačilo křivé svědectví u soudu, aby obviněný, neprávem nařčený, krví smyl urážku. Také svedení dívky, cizoložství, urážka na cti nebo zrušení zasnoubení se trestaly. Podstatou těchto zločinů byla krádež, svést a zneuctít dívku představovalo oloupit ji o panenství, cizoložství zase ukradení části majetku muže. Povinnou krevní mstu vyvolalo i zneuctění, zranění nebo zabití hosta. Návštěvníka mstil nejen jeho hostitel, ale někdy celá osada, či dokonce i rod. Někdy to vyústilo ve válku s kmenem, ze kterého vrah pocházel. Zastavit řetězovou reakci a hromadné běsnění pak nebylo snadné.
Nejlépe charakterizuje albánskou věrnost starým zákonům tento případ. Umíral Albánec, který měl povinnost pomstít krev. Kněz mu domlouval vlídně, aby odpustil a na krvině déle netrval. Albánec mlčí. Kněz mu hrozí peklem, líčí dravost džinů a muka pekelná. Umírajícím mlčí. Pak mu hrozí kněz, že bude pochován potupně za hřbitovní zdí. Albánec se pohne. To jej leká. Dlouho ještě váhá a pak praví: "Umřu-li, odpustím mu, ale uzdravím-li se, zastřelím ho..."
Podle Kanunu se vztahovala krevní msta pouze na vraha, tj. na osobu, která stiskla spoušť, vypálila z pušky nebo použila jinou zbraň proti jiné osobě. Rodina oběti se nesměla mstít na ženách vrahovy rodiny, protože "na ženu a kněze se nevztahují krevní spory". Rodina oběti nesměla usilovat o smrt žádného z bratrů, bratranců, synů, synovců ani vnuků vraha. Trestat mohla jen pachatele. Až pozdější Kanun rozšířil krevní mstu na všechny mužské členy rodiny, dokonce i na nemluvně v kolébce; bratrance a blízké příbuzné. Rodina oběti byla povinna pouze garantovat čtyřiadvacetihodinové příměří s rodinou vraha.
Po devadesáti letech jsem v rodinném domě na periferii Shkoderu vyrukoval s těmito načtenými informacemi na pana Mustafa Daiju, zajímalo mě, co je pravdivého na zprávách o stále probíhajících rodinných sporech na počátku 21. století. Předseda křesťanské nadace Misionáři za smíření, založené v roce 1991, se smutně pousmál a s dramaticky zdviženým ukazováčkem vyřkl statistiku: "Problém se d-n-e-s-k-a, rozumíš mi, dneska týká tří tisíc rodin, jenom v tomhle městě 585. Na 800 chlapců se skrývá a nechodí do školy z obavy o život."
Spadla mi brada. Albánec s kloboukem na hlavě, ostře řezaných rysů a hlubokého chraplavého hlasu se opřel pohodlně v zahradním křesílku a pokračoval:
"Naše organizace funguje od roku 1991. Za Envera Hodži byla krevní msta trestána nekompromisně smrtí vrahů. Tím byl koloběh msty přerušen, roli mstitele na sebe vzal stát, rodiny mohly dál žít v míru. Byli ale i tací, kteří od ní na desetiletí raději upustili, ale po pádu režimu se k "povinnosti" vrátili, třeba ve vesnici Bushati žijí dvě rodiny znesvářené po sedm generací a nedají si říct. Ve většině případů ale potomci rodin ani pořádně nevěděli, co bylo dávným důvodem sporu."
V rodině se jednoduše tradovalo, že jejich pradědečka zastřelil dávno mrtvý pradědeček některé rodiny ze sousedství, horlivý mstitel se jednoho dne chopil zbraně a zabil některého z nic netušících potomků rodu. Kyvadlo smrti obalené pavučinami zapomnění se rozhoupalo, levá, pravá. Jedna mrtvola zde, druhá zase tam a zase a zase. Jenže z pomsty se vytratil řád a přísná pravidla stanovená kanunem. Mladá generace ho už neznala, vraždilo se bez pravidel. A zapomnělo se na propracované mechanismy smíření.
"Dříve bylo možné jednat, vykoupit se nebo dohodnout věčnou besu, slib smíru. Řešily to rady starších rodinných klanů, které současně řídily chod celého společenství. A ty za éru komunismu přestaly existovat. Proto jsem třeba já, díky svému věku, převzal funkci stařešiny. Pocházím ze staré a vážené rodiny, děda se v Prizrenu účastnil jednání o samostatnosti Albánie, můj strýc byl dokonce ministrem na dvoře krále Zoga," vysvětloval.
"Když se doslechnu nebo mi třeba někdo ze znesvářených rodin zatelefonuje, že došlo k násilnému činu, snažím se co nejrychleji navštívit obě strany. Rodinu zabitého, aby dokázala odpustit, rodinu vraha, aby byla ochotna k dohodě o odškodnění. Mám takový papír, říkáme mu listina smíření," vytáhl jeden ze slohy a nastavil ho kameramanovi. "Pokud dojde k dohodě, pak všichni muži z obou rodů podpisem stvrdí, že od odplaty upouští."
"Besu nikdo neporuší?" vyzvídal jsem.
"Pokud dá Albánec slovo, tak to platí. Besa je pro nás posvátná. Ale dokument musí podepsat opravdu všichni. Stal se případ, že jeden ze členů rodiny odmítl a po letech vraždil. Celá práce a jednání šly vniveč. Pak to přináší problém i mně."
Nechápal jsem.
"Ujednání o smíru se podepisuje ve třech kopiích. Každá strana dostane po jednom, včetně mě. A protože můj podpis figuruje na dokumentu vedle ostatních, znamená to, že jsem přítelem obou rodin. Pokud se tedy někdo rozhodne vraždit, spadám do krevní msty i já, protože jsem současně přítel přátelské i nepřátelské rodiny. Je to psychicky náročná práce," přiznal. Jeho předchůdce Amin Spahiu skončil násilnou smrtí, dodnes není objasněné, zda to souviselo s nějakým případem.
"Co je vůbec motivem nových sporů?"
Pan Daija se hořce usmál a zalistoval v tlustém šanonu plném fotografií snímků žen a dětí: "Tohle jsou všechno rodiny bez otce. V 80 % případů přitom byla důvodem smrti úplná banalita. Muži se třeba poškorpili a jeden druhého zabil pro špatný pohled nebo slovo. V době rozvoje podnikání se do věci zapletly obchodní záležitosti, místo jednání u obchodního soudu se někteří uchýlili ke kulce. Za Hodži nemohl řadový občan vlastnit auto, ale podívejte se dneska, co se děje na silnicích. I autonehoda končící nechtěnou smrtí se stala předmětem pomsty."
Proč jsem ve skrytu duše čekal, že mi pan Daija přednese argumenty o tom, že je vražedná praxe dneska výjimkou? Že bulvár ojedinělý případ nafoukne palcovými titulky do nereálné podoby.
Než jsem Albánii poznal, považoval jsem povídačky o krevní mstě za něco zbytečně démonizovaného, nelidský přízrak středověku, oko za oko, zub za zub, něco co přežívá jako noční můra přerušující klidné spaní. Něco, co snad v současnosti udržují při životě pouze mafiánské struktury při vyřizování osobních účtů, trestání zrady nebo co je součástí zločinecké hry na čest, podobně jako bojovníci japonské jakuzy demonstrují svoji oddanost dobrovolným useknutím článku prstu.
Mýlil jsem se.
Závan vzduchu od rychlého prolistování objemným fasciklem plným fotografií rodin bez otce jsem cítil na tváři ještě hodnou chvíli po rozloučení. To byl mrazivý dech smrti.
KANUN
Středověký lexikon životních pravidel určuje i zákonitosti krevní msty. Ta se dnes týká přibližně tří tisíc rodin, které jsou v krevní mstě.
Miroslav Náplava, Petr Horký
Jota, 2012
292 stran
HORKÝ, NÁPLAVA
PETR HORKÝ
Spisovatel a režisér. Autor sedmdesáti dokumentů z osmdesáti zemí světa. Natáčel s velkým bílým žralokem, s tygřími žraloky bez jakékoli bariéry, na vybuchující sopce Merapi; u Malediv objevoval vraky starých lodí. Na lyžích přešel Grónsko a došel na severní pól. Autor a spoluautor sedmi knih, dvojnásobný držitel Ceny Egona Erwina Kische.
MIROSLAV NÁPLAVA
Autor desítek cestopisných reportáží a dokumentů. Nyní pracuje na "travelpunkové" knize Legenda o bezhlavém cestovateli o osudech renesančního cestovatele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.
PROČ ZROVNA ALBÁNIE?
P. H.: Mirek byl natáčet v Albánii a zamiloval se do ní. V té době jsme měli čerstvě dokončenou práci na projektu Cuba Libre, a tak jsme se rozhlíželi, co dál. Za sebe ale musím přiznat, že se mi Albánie nejdřív moc nelíbila. Až po několikáté návštěvě jsem se do ní zamiloval a dneska "v Albánii jedu". Do takové míry, že jsem tam loni vzal na dovolenou manželku i dvouletou dcerku.
M. N.: Albánie patří do kategorie zemí, které si buď zamilujete, nebo o nich už nechcete nikdy slyšet. Já jí propadl, její výjimečné divokosti a nespoutanosti. Žít bych tam ale trvale nedokázal, jen se do ní rád vracím. Celkem to bylo osmkrát během šesti let. A chystám se tam znovu.
CO VÁS NA ALBÁNII PŘEKVAPILO?
P. H.: Laskavost místních lidí, kterou jsem na první pohled vůbec nevnímal.
CO SE DO KNIHY NEVEŠLO?
P. H.: Co jsme tam chtěli mít, to tam je. Všechno ostatní jsme vyhodili - co v knize být vysloveně nemusí, to tam být nesmí.
M. N.: Do jedné knihy se všechno snad nikdy nevleze. Mohla by souběžně vzniknout i kniha sestavená z veselých "albánských" historek. Těch mám plné deníky. Ale jsem rád, že jsme dokončili tuhle a ne že by se čtenář občas nepobavil.
JAK NA ALBÁNII
> Albánii můžete navštívit kdykoli, ale v zimě se na mnoho míst nedostanete. Pro milovníky hor je nejlepším obdobím léto a podzim.
> Z Prahy létá přímý spoj do hlavního města Tirany (ČSA).
> Do Albánie dojedete i autem, cesta zabere necelých 24 hodin (do Tirany je to 1600 km přes Srbsko a Makedonii).
TVÁŘÍ V TVÁŘ SEVERU
Tomáš Sniegoň žije ve Švédsku už jedenadvacet let a prý Severu rozumí čím dál tím méně. Své nejistoty, vtipné postřehy ze severské současnosti a historie i pokusy o odhalení povahy tamějších obyvatel světu sděluje prostřednictvím téměř stovky fejetonů.
Ještě jednou za tučňáky - na Lofoty!
Pátrání po tučňácích na severonorském souostroví Lofoty jsem z důvodů, které hned vysvětlím, zahájil v muzeu norského lovu velryb ve vesnici Reine. Už tamní zjištění však jasně naznačilo, že najít stopy tučňáků na Lofotách nebude snadná práce:
"O tom jsem nikdy neslyšela. My mladí, kteří jsme tu vyrostli, už nemáme o tyhle věci takový zájem, jako měly starší generace. Že jsme se tu narodili, přece neznamená, že víme vše o všem, co se tu kdy dělo," řekla mi Linn Ingebrigtsenová, která v muzeu pracuje. Byla vlastně ještě shovívavá - připustila, že tučňáci tu kdysi mohli žít, aniž by o tom ona sama musela vědět. To jiní mě měli doslova za blázna. Nespletl jsem si tučňáky s papoušky?, ptal se například starší muž, jako kdyby papoušci byli v severním Norsku jevem výrazně obyčejnějším než právě tučňáci.
Jakkoli to zní pošetile, tučňáci na Lofotách kdysi skutečně žili. Ve 30. letech, nedlouho před válkou, je sem z ostrova South Georgia nedaleko Antarktidy přivezli norští lovci velryb. Šlo o tučňáky patagonské, druhý největší tučňáčí druh vůbec, a iniciátor celé myšlenky, jakýsi Helge Helgesen, chtěl prostě vědět, zda jsou tito živočichové schopni vytvořit kolonie ve volné přírodě i na severní polokouli. Celkem jich bylo přivezeno šestatřicet a vysazeni byli na neobydleném ostrově Röst, který patří k nejodlehlejším částem Lofot s klimatem odlišným od zbytku celého souostroví.
.......................
Experimentů s importem cizích zvířat bylo přitom v oné době v Norsku víc - na Špicberky byli například z Grónska dovezeni pižmoni severní, kteří tam ovšem nepřežili, a do pevninského Norska byli importováni i lasicovití norkové, kteří tam přežili a přírodě škodí dodnes.
Pamětníků tučňáčí akce, o níž jsem se mimochodem nedozvěděl od Seveřanů, ale od jednoho chilského biologa v Antarktidě, je absolutní minimum a zmínky o experimentu chybí i ve většině knih mapujících historii lofotského souostroví. Snaha Helgeho Helgesena nicméně nedopadla dobře - patagonští tučňáci na ostrově Röst nikdy žádnou kolonii nevybudovali a namísto toho se rozprchli a postupně vyhynuli. Jistá žena, která do té doby tučňáka nikdy neviděla, považovala dokonce jednoho takového nešťastníka za ďábla a utloukla jej prvním prknem, které měla po ruce.
.......................
Mé hledání na Lofotách nakonec stejným kolapsem naštěstí neskončilo, a to díky setkání s Johnem Stenersenem, ornitologem a fotografem, který na ostrově Röst často pracoval. Je sice příliš mladý na to, aby si na tučňáky ve zdejších zeměpisných šířkách osobně pamatoval, ale o kuriózním experimentu Helgeho Helgesena dobře věděl:
"Slyšel jsem tu historii od lidí z oblasti a krom toho jsem také četl, že k dalšímu podobnému experimentu došlo v blízkosti Severního mysu, přičemž těmi, kdo stáli za oběma iniciativami, mohli být námořníci ze stejné posádky. Ve 30. letech to bylo považováno za něco zvláštního, ale povoleného - dnes nic podobného absolutně není možné. Tenkrát na to ale hleděli jinak."
Ať bylo, jak bylo, je asi dobře, že tučňáci nakonec zůstali tam, kam podle přírody patří. A velkým tučňáčím štěstím je určitě i to, že jim experimentumilovní Norové na jižní polokouli na oplátku nepřivezli třeba lední medvědy.
Tomáš Sniegoň
Radioservis, 2012
216 stran
TOMÁŠ SNIEGOŇ
Vystudoval žurnalistiku v Praze a historii ve švédském Lundu. Ve Švédsku žije od roku 1991. V současnosti pracuje na katedře evropských studií univerzity v Lundu. Je autorem knih Sever, za kamna vlezem, Lubjanka, III. patro, Zmizelá historie. Holocaust v české a slovenské historické kultuře (švédsky 2008) a Tváří v tvář severu.
PROČ ZROVNA SEVERSKÉ ZEMĚ?
Bezprostředním impulzem byla nabídka z nakladatelství Radioservis, které již v roce 1998 vydalo moji první severskou knihu Sever, za kamna vlezem. Nabídku jsem rád přijal, protože o tom, že bych podobnou knížku o severu rád sestavil, jsem uvažoval již dříve.
CO VÁS NA ŠVÉDSKU NEJVÍC PŘEKVAPILO?
Mile mě překvapila švédská demokratická kultura, která má samozřejmě také svoje mouchy, ale obecně vykazuje vysokou míru respektu k lidským právům a svobodám a k parlamentní demokracii. Velkým překvapením pro mě je, že jsem tu našel víc lidí, s nimiž cítím mentální blízkost, než jsem možná původně očekával.
JAK NA SEVER
> Pro návštěvu doporučujeme především léto, nejlepší možnosti poznání nabízí cestování autem. Jedete-li vlakem, využijte průkazu Interrail. Za noclehy ušetříte tak, že cestujete nočními vlaky pravidelně z jihu na sever či na západ a zpět. Tak například v liché dny tak poznáte jižní Norsko v okolí Oslo, v sudé dny končiny blízko polárního kruhu nebo fjordy u Bergenu či Stavangeru.
NA STŘEŠE AFRIKY - HABEŠÍ ZA VÁLKY, ETIOPIÍ V MÍRU
Osvědčený mix vlastních zážitků s rozsáhlými znalostmi o zemi svéhomomentálního zájmu nabízí ve své nejnovější knize Vladimír Plešinger.Tentokrát je to však o něco osobnější – spisovatel objevil mezi svými předchůdci,kteří se Etiopií zabývali, příbuzného.
Etiopská nabídka
"Dveře! Do pr..., zase dveře," zaklel jsem a obrátil jsem se doleva k šoférovi modrého žigulíku. S tím, že náš proud jedné z nejširších tříd Addis Abeby nebyl zrovna vhodný pro zastavení, si zjevně nelámal hlavu, ať dají pozor ti za ním. Naštěstí aspoň jeho dveře byly funkční, asi jediné mezi čtyřmi. Vystoupil, v ruce umaštěný provázek, protáhl se těsně kolem auta, aby nějak provizorně připevnil ty zadní, které se za jízdy otevřely a vlály, nebezpečné všemu okolo.
Statistika v mé hlavě pracovala: byl to pátý, nebo šestý taxík s rozbitými dveřmi? Pravidelně, když jsem zastavil taxíka, šofér vylezl, nějak otevřel pasažérské dveře a pak je za mnou zabouchl, nechávaje mě v autě jako ve vězení, protože otevřít ty dveře zevnitř nešlo. Šofér prostě musel vylézt a otvírat zvenčí, někdy za pomoci šroubováku. Logicky se nabízí otázka, proč jsem si nevybíral zánovnější taxíky; jenže v Addisu člověk občas nemá jinou možnost.
Všem těm addiským ladám - a že jich tam, v hlavním městě Etiopie, jezdí mraky - už bylo nějakých třicet, možná ještě víc let, a o jejich údržbě se dalo úspěšně pochybovat, takže byl vlastně zázrak, že byly schopny se rozjet a zastavit.
Věnovat úvodní vzpomínku na Addis Abebu rozhašenému vozovému parku není vůči etiopskému hlavnímu městu moc zdvořilé, ale ona existují ještě horší témata. Například likvidace pevného odpadu. Hodila by se spalovna, ale jednodušší než ji stavět je odplavování. Náklaďák plný nelákavě vyhlížejících a zapáchajících balíků a předmětů najede k břehu některé z addiských říček, které nejsou žádné veletoky, a tam svůj nevábný náklad vyklopí. Říčky mají jména Akeke, Banyiketu, Kechene, Kurtume a Buche, ta však kromě domorodců zná jen málokdo. Pod naším hotelem tekla Banyiketu v korytě zařízlém dva až tři metry pod okolní terén a podobně zahloubené byly asi na většině toku městem i ty ostatní, protože i u nich se předpokládalo, že prudká voda v době dešťů dno i břehy řek vyčistí.
Odpad v nich musí odcestovat někam na jih od města a dost možná až do velké řeky Awash, směřující ke vzdálenému Adenskému zálivu, do nějž však přes vyprahlou krajinu v blízkosti zálivu nedoteče, protože před jeho dosažením musí napojit vysychající jezera na hranici Etiopie s Džibuti.
Hotel nad Banyiketu patřil v Addisu k těm lepším, ale nikoliv luxusním - žádný Sheraton nebo Hilton to nebyl. Měl však rozlehlou, dobře udržovanou zahradu s fontánou, která byla každou neděli dějištěm svateb. Kromě svatebčanů a jejich příbuzných a přátel se jich účastnily skupiny parádně oblečených mladých mužů a žen, které za poplatek tvořily stafáž na svatebních fotografiích.
Fotografové pobíhali od jedné skupiny ke druhé, profesionální stafážisté pózovali v nacvičených postojích okolo ženicha s nevěstou a ani na muzikantech a květinách se nešetřilo. Neženila se tu evidentně žádná chudina, ale také ne absolutní smetánka, na to jsou v Addisu oba výše zmíněné hotely.
Vím to nikoliv z první ruky, nýbrž z tisku, neboť jsem pobýval ve městě v době jedné slavné sheratonské svatby, v níž se brali běžci dlouhých tratí, dvojnásobná olympijská vítězka Tiruneš Dibabaová a dvojnásobný olympijský stříbrný medailista Sileshi Siline. V říjnu 2008 se o téhle veselce v Addisu mluvilo a psalo víc než o kterékoliv etiopské nebo světové události té doby.
Využíval jsem hotel nad říčkou, dobře zamaskovanou okolní zástavbou, při každém pobytu či tranzitu v Addisu. Po prvních zkušenostech jsem se snažil získat místnost na straně odvrácené od rušnější části města, z níž zněl nejenom ruch z ulic, ale i hlas kazatelů z amplionů. Zprvu jsem myslel, že jde o mueziny, protože v Addisu jsou vedle kostelů i mešity, ale ukázalo se, že ten nejednotvárný, místy nabádavý hlas, ozývající se za večerů a nocí, patří kněžím etiopské ortodoxní církve. Člověk by musel být smrtelně ospalý, aby při něm usnul.
.......................
Bezprostřední sousedství alespoň trochu výstavných částí hlavního města Addis Abeby s ulicemi s povrchem mizerným i pro chůzi, obestavěnými barabiznami na spadnutí, se v tomhle městě opakuje tolikrát, že to svádí ke generalizaci: jste-li tady noví, raději se netěšte na nějaké pěkné scenerie, historické památky nebo moderní architekturu. Addis Abeba toho moc nenabízí, i když něco přece - třeba budovu Organizace africké jednoty, královský palác (jenž je nicméně nepřístupný) nebo katedrálu.
Jména ulic a náměstí, figurující na plánech, ovšem marně hledáte na nějaké ceduli - tady funguje při orientaci jenom odhad a paměť. Po řadě cest z největšího addiského náměstí Meskel do našeho úřadu na Survey, podniknutých ve služebním autě s šoférem, bych měl mít trasu té půlhodinové jízdy v malíčku, ale to by asi vyžadovalo člověka s nadprůměrným orientačním smyslem, a to já nejsem.
Vladimír Plešinger
Jota, 2012
380 stran
VLADIMÍR PLEŠINGER
původní profesí geolog, řadu let strávil pracovně v zemích Jižní Ameriky a Afriky. Všechny jeho knihy získaly různá ocenění, z nichž nejvýznamnější je cena E. E. Kische za nejlepší knihu literatury faktu, udělená v roce 2008 "Knize Konga".
PROČ ZROVNA ETIOPIE?
Jako u všech mých předchozích knížek na začátku byly pracovní pobyty. U mě k tomu přistupovala ještě zvláštní okolnost, že cestovatel, který napsal nejlepší knihu o etiopsko-italské válce - Adolf Parlesák - byl můj příbuzný. Jeho otec a můj dědeček byli bratři.
CO VÁS NA AFRICE NEJVÍC PŘEKVAPILO?
Počet kostelů a především množství mnichů a kněží. Jestli je to v křesťanské půlce Etiopie každý šestý dospělý muž, jak jsem se dočetl, si netroufám potvrdit, ale na každý pád jsou jich mraky.
JAK NA ETIOPII
> Pro pohyb po zemi je v Etiopské vysočině nejlepší suché období od října do března. Na jihu a jihovýchodě země jsou relativně suché i naše prázdninové měsíce červenec a srpen, kdy naopak deště na vysočině, tedy i v hlavním městě, vrcholí. Teploty jsou na vysočině většinou přijatelné, horkými měsíci jsou duben a květen.
> Do hlavního města Addis Abeby je letecké spojení z většiny velkých evropských letišť, z Prahy se do Etiopie dostanete pouze s přestupem (některé letecké společnosti ale tyto lety prodávají jako jednu cestu).
LETOS VYŠLO
Afrikou od severu k jihu - Z Nairobi do Kapského Města
Jan Šťovíček
Brána, 2012
255 stran, barevné fotografie
Druhá část knihy "Afrikou od severu k jihu"- Z Prahy do Nairobi popisuje další příhody členů české expedice.
Albánie - offroadový ráj - offroad průvodce
Filip Weber
Weber system, 2012
186 stran, fotografie, mapy
V průvodci najdete 35 tras pro auta 4x4 a cestovní enduro motorky přes albánská pohoří. Součástí jsou podrobné mapky, GPS souřadnice a detailní popisy.
Cesta je cíl
Marie Hofmannová
M. Hofmannová, 2012
107 stran
Zápisky z cesty kolem světa, kterou autorka v 62 letech sama podnikla za 70 dní.
Cestou osudu a náhody - návrat s podkovou
Roman Vehovský
R. Vehovský, 2010-2012
260 stran, fotografie, mapy
V roce 2002 vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie a cesta se protáhla na sedm let.
Cyklotoulky II.: s dětmi, vozíkem a nočníkem:
Rumunským rájem a moldavským peklem do neuznaného Podněstří
Markéta Hroudová, Luděk Zigáček
Cykloknihy, 2012
264 stran
Jaké to je cestovat s malými dětmi po východní Evropě? Cesta rodině trvala 5 týdnů a ujeli při ní 2382 kilometrů.
Českoslovenští vědci v Orientu - I. díl
Hana Havlůjová, Libor Jůn, Adéla Jůnová-Macková, Hana Navrátilová a Lucie Storchová
Scriptorium, 2012
424 stran, barevná obrazová příloha
První díl dvoudílné monografie mapující cesty československých vědců 1. poloviny 20. století na Blízký východ.
Čína: Střípky z jižního Podnebesí
Jan Karlach
Gasset, 2012
188 stran, obrazový doprovod, mapky
Cestopis s prvky bedekru. Mladý sinolog v jižní Číně potkává divoce žijící obyvatele, pamětníky ,,Velké kulturní revoluce", šamany, léčitele i místní hipíky.
Kolmo na Moskvu a další cyklocesty po Evropě
Severní polární kruh, Balkán, Moskva, Cabo da Roca
Milan Martinec
Cykloknihy, 2012
288 stran
Autor shrnul do knihy svoje poslední čtyři výpravy do čtyř světových stran a zmiňuje se v ní celkem o 23 zemích.
Křížem krážem zemí českou
Tomáš Koutek
Brána, 2012
247 stran
Netradiční průvodce po místech, kde se sice nacházejí pozůstatky z naší historie, ale která si mezi turisty své místo doposud nenašla.
Nové cesty na jih
Josef Kroutvor
Pulchra, 2012
168 stran
Soubor esejů a cestovních črt, které vznikaly v průběhu minulých dvaceti let.
Nový okruh Angolou
Jiří Chromý
Repronis, 2012
138 stran
Cestopisná kniha brněnského entomologa obsahuje rady pro cestovatele, ale i investory.
Patagonie: sen a skutečnost
Miroslav Podhorský
Akcent, 2012
88 stran, fotografická příloha
Většinu svých původních představ o Patagonii musel autor cestopisu poopravit.
Potkala jsem Sicílii
Marie Třešňáková
Fragment, 2012
104 stran
Autorka navštěvuje malé město na jihu ostrova opakovaně a všechny své zážitky zpracovala do krátkých fejetonů.
Římské ozvěny, aneb Věčné město jak jej (možná)neznáte
Marek Šula
Akcent, 2012
96 stran, barevná příloha
Víte, s jakými problémy se musejí obyvatelé Říma vypořádávat a co všechno ovlivňuje jejich životy?
Sedm ohňů k Nahanni
Jan Soukup
OutdoorGuide, 2012
182 stran, fotopříloha
Výprava na horní konec kanadské řeky South Nahanni pozemní cestou.
Skotsko: Všední dny věčnosti
Slavomír Kudláček
Akcent, 2012
200 stran
Psáno na pomezí a v tradici žánrů českého cestopisu, fejetonu a eseje.
Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě:
rodinný výletní kroužek znovu na cestách, tentokrát po Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, ovšem bez Irska
Ivana Šmejdová
KAVA-PECH, 2012
96 stran
Zápisky z výletu jsou doplněny malou místní kuchařkou.
V zemi ptáka kiwi
Hana Hindráková
Nová Forma, 2012
100 stran
Vyprávění básnířky a prozaičky o Novém Zélandu.
Ve stínu baobabů: Afrika čarodějů, divokých zvířat a tajemství
Jaroslav Mareš
Motto, 2012
256 stran
Kniha se zaměřuje na čarodějnické rituály, podivné události z historie i pátrání po některých vědě stále neznámých zvířatech.
Z Vodňan do Jeruzaléma: ve šlépějích svatého Pavla
Pavel Janšta
MAKEdetail, 2012
180 stran
Pěší pouť do Jeruzaléma pojatá jako záznam o setkávání s lidmi.
NOVINKY V ANGLIČTINĚ
The Lower River
Paul Theroux
Ve chvíli, kdy ho opustila žena a jeho život je v troskách, se hlavní hrdina vrací z Bostonu tam, kde byl před lety šťastný: do Malawi.
You are Awful (But I Like You: Travels Around Unloved Britain)
Tim Moore
Britský humorista a autor cestopisů se vydal tam, kam žádní turisté nejezdí: do bezútěšných průmyslových měst, strašidelných restaurací a míst, která vyšla v průzkumech jako nejméně zajímavá z celé země.
From The Grand Canyon to The Great Wall
David Slenk
Editor knihy sesbíral 67 nevšedních, dojemných, zajímavých i katastrofálních cestovatelských zážitků od 45 různých autorů.
Thin Paths: Journeys in and around an Italian Mountain Village
Julia Blackburn
Autorka se s manželem přestěhovala do italské vesničky v roce 1999, jako cizinec ani neuměla italsky. Série několika událostí ji ale sblížila s místními pamětníky.
Foto: Profimedia, archiv T. Sniegoň, archiv P. Horký, M. Náplava.
