Přímá volba prezidenta aneb o deformaci volebního práva
Přímá volba prezidenta začíná v posledních týdnech plnit stránky našich periodik a stává se i vítaným tématem sociálních sítí. Nechci hodnotit vcelku tristní úroveň představených kandidátů - ostatně jsou jen odrazem "zvolitelnosti" v rámci schváleného systému přímé volby. Stejně tak se nechci nijak podrobněji zamýšlet nad rolí prezidenta v našem systému.
Přímá volba hlavy státu mě vede spíše k zamyšlení nad volebním systémem jako takovým. Při schvalování zákona došlo k zaklínání lidu jako rozhodujícího suveréna. Kdo jiný by si měl vybrat nežli všichni ti, kteří mají právo v rámci všeobecného, přímého, tajného a rovného hlasování rozhodnout?
Základy teorií demokratických systémů jsou postaveny na nezpochybnitelném předpokladu takto definovaného volebního práva. Ale. Copak je schopen každý více než osmnáctiletý člověk v České republice posoudit, jaká je role prezidenta, jak by se měl chovat v rámci svých pravomocí?
Ostatně, je podobný volič schopen obsáhnout totéž u prostých volených zástupců lidu? Je schopen posoudit, kdo má skutečnou vizi správy země? Odpověď je v tomto případě jednoduchá - není toho schopen. Hrajeme tak hru na prostou většinu populace, která ovšem nikdy nedokáže posoudit, co je pro správu země vhodné. Jistě, okamžitě se nabízí otázka, kam může podobná úvaha vést - chceme tím snad vševědoucí diktátory? To je samozřejmě reálné riziko oné výše nedůvěry ve správnost rozhodování většiny společnosti.
Na druhou stranou, když zalistujeme volebními zákony starého mocnářství, teprve v roce 1907 se volební právo stává všeobecným, rovným, tajným a přímým (nepočítáme-li přitom skutečnost, že ženy se dostaly k volebním urnám až v komunálních volbách 1919).
Občas mě proto v jisté konzervativní nostalgii napadne, zda nebyl proces úprav volebního práva mezi léty 1873-1907 skutečně procesem pro zemi prospěšným. Nevolám samozřejmě po návratu omezení volebního práva na základě majetkového cenzu. I když na druhé straně by kombinace majetkového a vzdělanostního cenzu mohla přinést zajímavou skutečnost podílu na moci jednak těch, u kterých stát předpokládá určité vzdělání a schopnost posuzovat věci, a vedle toho pak těch, kteří svojí ekonomickou činností přinášejí státu nesporný prospěch.
Je to ovšem myšlenka naivní a možná až prvoplánově provokativní. V realitě dneška nám tak nezbývá nic jiného než se systematicky snažit o to, aby lidé užívající volebního práva byli co nejkvalitněji vzdělaní. Bohužel, pro naše zákonodárce a exekutivu je přitom stále o mnoho jednodušší schválit přímou volbu prezidenta a čekat, co se stane, nežli prosazovat a realizovat skutečně promyšlenou vzdělanostní politiku.
Michal Stehlík, děkan FF UK
