Voda pozemky Marcolové nedaleko Odry zalila s ničivou silou i v roce 2002 a pak i před dvěma lety. Přesto dál hospodaří. "Žijeme, jsme relativně zdraví a můžeme pracovat," svěřila se energická žena.
S nepřízní osudu a rozmary počasí bojuje společně s manželem a synem, na kterého chce postupně farmu převést. Pokaždé, když ji povodňová vlna srazila na kolena, našla sílu, vstala a rodinný podnik udržela při životě. Několikrát už ale podle svých slov stála na pokraji bankrotu. I proto za nejhorší považuje poslední povodně z roku 2010. Vody sice nebylo tolik, ale začala docházet síla a odhodlání.
Navíc přišly další rány - boj s pojišťovnami, úřady a zloději. Našli se lidé, kterým se nepříčilo rodinu okrádat.
Elektroinstalace vyhořela
"Nejvíce vody jsme tady měli právě v roce 1997. V teletníku byly až tři metry," vzpomíná. Když tehdy 6. července přišli do práce, byla už voda na některých pozemcích. "Volali jsme na Povodí Odry. Tam nám řekli, že povodně nejsou a že se nám to zdá," doplnila Marcolová. O několik hodin později přišla povodňová vlna a způsobila škodu okolo tří milionů korun. Zemědělci přišli o veškerou úrodu. Část dobytka se utopila, co se podařilo zachránit, muselo na jatka.
Voda poničila budovy a navíc kompletně vyhořela elektroinstalace. Trvalo rok, než se vše dalo do původního stavu a rodina mohla nakoupit nová zvířata. Když se podařilo situaci stabilizovat, přišly po pěti letech další záplavy a pak ještě jedny v roce 2010. Pomoc státu postupně klesala a stále více se opožďovala. "V roce 1997 jsme ještě měli na pozemcích vodu, a už přijeli z ministerstva zemědělství. Bez řečí nám na dvoře předali zálohu 200 000 korun. Po posledních povodních jsme na slíbené peníze čekali rok. Navíc původně vyměřenou částku několikanásobně ponížili," vysvětlila.
Peníze ukradl zloděj
Nejen voda a úřady ji ale působí problémy. Informace o jejím osudu v roce 2010 obletěla republiku. Zvedla se vlna pomoci. Zemědělci posílali krmivo, lidé se skládali a přicházely peníze. "Dostali jsme 33 000 korun. Například 4000 korun bylo od babiček z jednoho domova důchodců. To jsme vůbec nečekali," řekla statkářka. Z peněz se ale radovala jen chvíli. Připravil ji o ně zloděj, který se sedm dní po povodni do areálu statku vetřel pod záminkou pronájmu skladovacích prostor. Odjel i s peněženkou a celou sumou, kterou Marcolová v ten den ráno vybrala na poště. Teprve před časem jí mladí lidé přivezli doklady, které po letech našli pohozené u nedaleké dálnice.
Jinam nepůjdou
Marcolová s manželem na polích, které zprivatizovali, hospodaří od roku 1993. Manžel působil v družstvu jako zootechnik a k zemědělství měl tedy blízko. Marcolová na pole přišla ze skladu. O pěstování rostlin a chovu dobytka nevěděla téměř nic. "Já jsem byla ta přizpůsobivá. Dnes si říkám, že jsem se raději měla nechat rozvést," řekla s úsměvem.
Mnozí se jí ptají, proč na místě, kde voda dokáže takto škodit, dál zůstávají. Odpověď je podle ní jednoduchá. "Kam jinam bychom měli jít. Jiné pozemky nemáme," zakončila statkářka.
