Slova jako loupež, krádež či velezrada létají vzduchem v souvislosti s restitucemi církevního majetku až příliš často. Jedni tvrdí: Komunistický režim okradl církve – především katolickou – o majetek vyšší sta miliard korun. A je ostudou českého státu, že ho již dávno nevrátil. Druzí oponují: Vrátit církvím – především katolické – byť jednu jedinou korunu rovná se vlastizradě. Katolíkům vše sebral již Josef II., takže o nějakém vrácení majetku nemůže být řeč, protože církvi již v době komunistického puče nepatřil. První na to kontrují: Vše je zapsáno v pozemkových knihách, není důvod k pochybám!
Narovnávání vztahu státu s církvemi je politikum prvního řádu. Žádný div, když v banku leží majetek přesahující
130 miliard korun. Na problém nazíráme dle svých mravních, ekonomických i společenských preferencí. Vracet církvím majetek v době sociálních škrtů je výsměchem všem potřebným, zní zleva. Pravice se zase zaklíná podobně lehce demagogickým: Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Právní rovina v debatách zatím zůstávala na vedlejší koleji.
Právník Aleš Rozehnal se proto po dohodě s redakcí Ekonomu ponořil hluboko do historie, aby zjistil, jak se věci mají. Jeho analýza má všechny přednosti i nedostatky přísně právního přístupu. Poměrně jasně z ní však vyplývá, že katolická církev majetek spravovala, pečovala o něj, využívala, rozmnožovala ho, nicméně ho nemohla bez souhlasu státu prodat. Laicky řečeno, vlastnila ho, ale ne bez jistého omezení. A právě toto se má podle plánu vládní koalice změnit. Církve budou majetek nejen spravovat, ale budou s ním moci podle uvážení i volně podnikat včetně jeho prodeje.
Z pohledu autora analýzy není namístě mluvit o restituci – tedy uvedení v původní stav. U tohoto konstatování právní rozbor končí. Je na české veřejnosti, respektive její politické reprezentaci, aby rozhodla, co dál. Faktem je, že moderní sekulární stát nemůže mít stejný vztah k církvím jako rakouská monarchie, byť s osvícenským Josefem II. na trůnu.
Příjemné čtení přeje
Ondřej Neumann, šéfredaktor