Eintopf v hlavě

Když jsem s Arnoštem Goldflamem dělala rozhovor naposled, bydleli jsme pár ulic od sebe v Brně. Měl tehdy nedlouho po druhé svatbě. Dnes bydlíme oba v Praze a on má s tehdejší novomanželkou Petrou dvě děti. Jedenáctiletý syn Otto-Antonín, který vystupuje v Goldflamově inscenaci U Hitlerů v kuchyni v Divadle v Dlouhé, přišel na sraz, který jsem měla domluvený s jeho s tátou. I když otce a syna dělí víc než padesát roků, spřádají spolu plány a mluví spíš jako dva kamarádi. Otoníček, jak mu doma někdy říkají, je tátovi podobný. Ne fyzicky, ale je v nich obou jakýsi druh přemýšlivosti, skoro uvážlivosti. Ale zatímco Otto, až na nebývalou zálibu ve čtení, vypadá jako každý kluk jeho věku, Arnošt Goldflam typickým českým pětašedesátníkem už na první pohled není. Nejdřív si všimnete jeho majestátního vousu, potom velmi, ale opravdu velmi zvídavých očí za kulatými brýlemi. A když začne mluvit, nejde jen o to, co říká, ale taky jak. Způsob, jakým Goldflam míchá nářeční výrazy s nespisovnou češtinou a knižními slovy, je rozhodně jedinečný.