Pár hodin poté, co zástupy lidí doprovodily rakev s Václavem Havlem z Pražské křižovatky na Hrad, jsem potkal švagrovou prezidenta Dagmar Havlovou. Ukázala mi esemesku, kterou jejímu muži poslal jeden z přátel po jeho vystoupení v televizi: "Vyzval jste kondolenty, aby nemysleli na Václava Havla jako na politika, ale jako na člověka. Jestliže se toto děje, tak je to větší triumf nepolitické politiky než všechny úvahy o tom, zda něco takového či onakého existuje."

Poznamenal jsem, že teď jde o to, zda se něco takového opravdu děje. "Tak se podívejte, na tu spontánnost, občanskou živelnost, s jakou lidé reagují na smrt Václava Havla. On by byl nejvíc ve svém živlu, kdyby to viděl," odpověděla mi Havlová.

Jako by se slušnost vrátila

Bobtnající ostrovy svíček, květin, vlajek, větších či menších plakátů v centrech měst. Byly to nejen pietní místa, ale i tribuny prohlášení, vzkazů. "Jen ne obrsmutek," vyzýval kdosi na krabaté čtvrtce papíru na podstavci sochy svatého Václava v Praze. Svíčky, přibývající po stovkách, vydávaly teplo, ale i zvláštní energii.

Po svém to ocenil bezdomovec, který se usadil pod pamětní deskou k 17. listopadu 1989 na Národní třídě. "Havla jsem neměl moc rád, protože nám hutníkům z železáren sebral práci," řekl mi. "Ale teď se tady pěkně hřeju a jsem smířenej."

Hned vedle zapalovala svíčku paní Jana Klestíková, která přijela ze Znojma. "Mám pocit, jako by se k nám v těchto dnech vrátila slušnost," svěřila se. "Představte si, že v té dlouhé frontě od Betlémského náměstí k Pražské křižovatce stál celou dobu za mnou i pražský primátor Svoboda. Svědomí mu nedovolilo, aby se šel poklonit prezidentovi nějakým velkopanským stylem."

Tichý průvod lidí za prezidentovou rakví od Pražské křižovatky na Hrad. To byly okamžiky, kdy mi proběhly myslí verše Karla Kryla o zemi, která křičí mlčením. Prázdné ranní ulice, bez okázalých smutečních výzdob. Ani zelinář si nevystavil do výlohy portrét Václava Havla. Řidič autobusu, který dorazil z Plzně, mi polohlasem vyprávěl, že Havlovo úmrtí otřáslo jím i celou rodinou víc, než si dovedli představit. Jeho syn se přes Facebook domluvil se spolužáky, že půjdou do školy v černém. "Havlova smrt je pro mě šok, srovnatelný snad jen s útokem teroristů na americká Dvojčata. A teď, když jdu v tomhle mlčícím davu za jeho rakví, znovu si připomínám: pravda a láska je fakt lepší než lež a nenávist. A že jsme tady také proto, aby ti, kdo nám vládnou, věděli, že to tak cítíme."

Už nahoře cinkají lahvemi

Středeční křest sborníku Pocta Magorovi v umělecké galerii DOX, který se změnil i v poctu zemřelému prezidentovi. V odlesku mohutného ohně, jakési pohanské vatry, recitoval farář Ladislav Heryán Magorovy verše, věnované Havlovi: "V roce, kdy předchůdce náš Hašek, dovrší slavné jubileum, do divokého světa flašek, vrací se konvertita Vašek a lahve zvoní mu Te Deum." A dlouhovlasý kněz zakončil svou modlitbu: "Představuji si, jak tam nahoře zpívají Te Deum a cinkají lahvemi těch nejlepších značek."

To státní Te Deum ve svatovítské katedrále lidé na hradních nádvořích sledovali se stejně tichým soustředěním, jako když šli v průvodu za rakví. Jen když prezident vypočítával, co všechno nesmí s Václavem Havlem odejít, chlápek stojící za mnou špitl: "Tak teď už víme, jak máme pečovat o odkaz Václava Havla." Když jsem se na něj otočil, byl už zase pohroužen v pohřební usebrání.

Po skončení mše jsem cestou na Pohořelec potkal Matěje Formana. "Tak se na nás zase jednou díval celý svět. A bylo to asi na dlouhou dobu naposledy." Divadelník, jehož otec Miloš Forman se s Havlem přátelil celý život, si právě v těchto dnech znovu uvědomil, jak moc nám chybí hodnoty, které Havel zastával. "Je načase je zvednout," řekl mi.

Vstupní místnost hospody U černého vola, kde se pije na stojáka, obsadili studenti.

Vyzvídal jsem, čím je tak Havel přitahuje. Vždyť když začali brát rozum, jeho aureola už pohasínala. Výpady se stupňovaly, slovo "pravdoláskař" se stalo součástí slovního arzenálu jeho odpůrců. "Havel nebo Magor šli proti moci, aniž mohli vědět, že režim ještě za jejich života padne," vysvětloval mi student filozofie Štěpán Marvan. "Oni museli být připravení, že je budou kvůli pravdě zavírat do konce života. To mě na nich fascinuje."

Jeho kamarád a skaut Antonín Kostka se mě ptal, proč politici nešli s lidmi v průvodu za rakví. Tak jako jejich předchůdci při Masarykově pohřbu. Snažil jsem se mu to zdůvodnit státním ceremoniálem, bezpečnostními hledisky. Poslouchal mě pozorně a pak prohlásil: "Havel by tam ale určitě šel."

Palác naděje i vzdoru

"Čas v pasáži se počítá jinak," říká vrátný z novely Karla Pecky hrdinovi, pobývajícímu v útrobách bezejmenné stavby, v níž čtenář pozná pražský Palác Lucerna. Čas, který běžel v pátek večer v sálech Lucerny, byl hnán kupředu zběsilým rytmem undergroundové vigilie za Havla. Lucerna se proměnila v palác poděkování, naděje i vzdoru. Sochař David Černý se mě v pasáži pod koněm, na němž sedí svatý Václav hlavou dolů, zeptal: "Víš, proč jsem tuhle sochu udělal? Proti blbé náladě."

V Mramorovém sále jsem potkal Ivana Havla. Měl pocit, že ho lidé poslechli a vzpomínali na Havla jako na člověka? "Došlo to dál, než jsem si vůbec dovedl představit. Lidé vzali bratrovo heslo o pravdě a lásce pod svou ochranu. Jako by se národ nějak vzedmul, v něčem sjednotil. Všechno se dařilo. Jako by ty lidi v průvodu za rakví, na Hradčanském náměstí, při pietě na univerzitě nebo tady v Lucerně řídil nějaký tajemný režisér. Bratrovým osudem bylo, že vždycky něco spustil, co pak běželo svým životem. Jako třeba Občanské fórum. Teď zase cosi spustil, jenže už bohužel o tom neví."

Sály, schodišti i pasáží brousil v organizačním vytržení Ladislav Špaček. Někdejší mluvčí prezidenta Havla. Vrátil se do své role, aby ještě naposledy pracoval pro bývalého šéfa? "Vrátil jsem se nejen do té role, ale hlavně do doby, kdy byl Václav Havel respektovaným politikem. Znovu se mluví o hodnotách, které prosazoval. Schwarzenberg v katedrále řekl, že boj o pravdu a lásku nesmíme nikdy vzdát. A lidé na nádvořích mu jako jedinému politikovi tleskali. To je i pro mne ohromná satisfakce."

Není to ale tak, že vlna sounáležitosti se vzedmula a zmizí s prvními starostmi přicházejícího roku? "Prosím tě, neříkej to. My všichni tušíme, že to tak asi bude. Ale já to nechci vyslovit nahlas. Chci si ještě chvíli uchovat naději, tu jistou míru idealismu."

Špačkova slova milosrdně přehlušila skupina Velvet Underground Revival, která má na repertoáru písně Havlova velkého přítele Lou Reeda. Hrála Sunday Morning - čas, kdy nám zemřel prezident.


Tichý průvod lidí za prezidentovou rakví od Pražské křižovatky na Hrad. To byly okamžiky, kdy mi proběhly myslí verše Karla Kryla o zemi, která křičí mlčením.



VZPOMÍNKA
Nejznámější větu Václava Havla, kterou pronesl během demonstrací v listopadu 1989, připomíná graffiti, které v reakci na jeho smrt vzniklo na zdi v pražském Těšnově. "Tak se podívejte, na tu spontánnost, občanskou živelnost, s jakou lidé reagují na smrt Václava Havla. On by byl nejvíc ve svém živlu, kdyby to viděl," popsala dění v uplynulém týdnu Havlova švagrová Dagmar.
FOTO: HN - LUKÁŠ BÍBA


Neděle
Lidé se spontánně začali uklánět památce zesnulého Václava Havla krátce po jeho smrti. Minulou neděli večer, jen několik hodin poté, co zemřel, šli v průvodu s obří českou vlajkou z Václavského náměstí Nerudovou ulicí (na snímku) na Pražský hrad.
foto: hn - michaela hasíková

Úterý
U zdi Pražské křižovatky, která se stala neformálním sídlem Václava Havla poté, co skončil jako prezident, lidé zapalovali svíčky se vzpomínkou na něj. Odsud vycházel průvod za rakví s jeho ostatky na Pražský hrad.
foto: hn - lukáš bíba

Pátek
Pocta Václavu Havlovi se jmenovala páteční akce, během které lidé v pražském paláci Lucerna mohlo vidět Havlovy hry či na koncertě (na snímku) slyšet jeho oblíbené písně. Vystoupila například Suzanne Vega či Plastic People of the Universe.
foto: hn - rené volfík


Středa
Na poslední cestu s Václavem Havlem se ve středu vydaly desetitisíce lidí. Těsně za rakví jej ve smutečním průvodu provázela i jeho manželka Dagmar Havlová. Cesta vedla z pražského Starého Města přes Karlův most cestou králů na Pražský hrad, kde byla rakev vystavena ve Vladislavském sále.
foto: hn - Lukáš bíba