Jan Kmenta (83)

Vzdělání:
Na Univerzitě v Sydney získal bakalářský titul v oborech ekonomie a statistika, z amerického Stanfordu má doktorát.

Kariéra:
Život zasvětil akademické dráze. Jako profesor působil na univerzitách ve Stanfordu, Wisconsinu a na Michiganské univerzitě. Hostoval také na mnoha dalších vysokých školách především v Německu. Nyní spolupracuje s institutem CERGE-EI. Patří mezi ekonomy nejčastěji citované v odborných magazínech. V roce 1971 vydal knihu Elements of Econometrics, která dodnes patří mezi základní literaturu studentů ekonometrie. Během kariéry získal řadu cen a čestných doktorátů.

Soukromí:
Je ženatý, má syna Stevena.

K bohaté akademické kariéře, během níž působil například na univerzitách v Michiganu a Wisconsinu, Janu Kmentovi paradoxně "pomohli" komunisté, jejichž režim ho jako jednoho z prvních vyhnal už v roce 1949 do exilu. Díky tomu se dostal přes Německo do Austrálie, kde na univerzitě v Sydney začal studovat ekonometrii. Po letech strávených na amerických univerzitách nyní působí také v Praze. Na institutu CERGE-EI vyučuje studenty z celé Evropy.

Kmenta je v pravém slova smyslu "světoobčanem". Žije střídavě ve Spojených státech, Austrálii a Česku. Když mluví, nelze přeslechnout jeho přízvuk, občas hledá český ekvivalent pro anglické slovo. Přesto o sobě tvrdí, že ani během desítek let v emigraci nezanevřel na svoji vlast a zůstal patriotem.

V zahraničí patří mezi nejuznávanější ekonomy, publikoval odborné články v řadě prestižních magazínů a je zároveň sám hojně citovaný v pracích kolegů. Před čtyřmi desítkami let napsal knihu Elements of Econometrics, která od té doby vyšla v několika dalších vydáních a dodnes patří mezi základní povinné čtivo ekonomů na významných univerzitách. Je jedním z průkopníků ekonometrie, tedy vědy spojující ekonomii a statistiku a ověřující ekonomické modely.

Při každé hospodářské krizi bývají ekonomové kritizováni za to, že ji nedokázali předpovědět. Proč ekonomie či ekonometrie neodhalila zárodky poslední recese z minulých let?

Ekonometrie nemůže dávat odpovědi na všechno. U poslední krize, která je opravdu skvrnou na její historii, bylo velice těžké problémy předpovědět. A to kvůli skrytým důvodům a netransparentnosti, které krizi zavinily. Ve Spojených státech se dávaly hypotéky lidem, kteří na to neměli. Existoval politický tlak na to, aby každý měl dům, a týkalo se to hlavně minorit. Takže banky začaly dávat hypotéky bez patřičných záruk. Pak tyto hypotéky, na které lidé ve skutečnosti neměli, balily do "balíčků". Přitom ale investory, kteří je kupovali, před "jedovatými" hypotékami banky nevarovaly. To byly všechno věci, které jsme nemohli předpovídat.

Říkáte, že politici ve Spojených státech nesou svůj díl viny na vzniku krize. Jak se tedy díváte na vztah mezi ekonomií a politikou? Umí ekonometrie zahrnout politiku do svých modelů? Počítá třeba s populismem politiků, který deformuje trh?

Politika má velký vliv. Bylo by skvělé, kdybychom ji uměli zohlednit v modelech. Dnes už ale přece jen existují tendence, aby se ekonomie rozšířila. Například behaviorální ekonomie, která zohledňuje i fakt, že se lidé nemusejí vždy rozhodovat racionálně.

Ostatně už Josef Alois Schumpeter (americký ekonom a politolog českého původu, 1883 až 1950 - pozn. red.) říkal, že když se bude kopat hluboko v ekonomii, tak se přijde na psychologické dno. Ekonomie se dnes rozšiřuje o psychologii. Existuje také experimentální ekonomie, která sleduje například chování lidí v laboratorním prostředí a jeho důsledky. Ale ta je ještě v raném stadiu.

Budou tedy ekonomové schopni další krize předpovídat a lépe řešit jejich důsledky?

Ano. Upřímně řečeno, přes všechnu kritiku ekonomie toho dnes víme daleko více, než jsme věděli před světovou válkou. Dnes, když je krize, tak je nezaměstnanost 10procentní. Dříve to bylo skoro 30 procent. K tomu už nemůže dojít, tomu už umíme zabránit.

Když se podíváte na současný vývoj globální ekonomiky, především ve vyspělém světě, jste optimista, nebo pesimista? Může svět stávajícím směrem pokračovat, aniž by prošel nějakou katarzí?

K současnému systému není žádná alternativa. Liberální demokracie je poslední ze společenských vztahů, které existují. Nic dalšího, lepšího nemáme.

Myslel jsem to spíše z toho pohledu, že svět stojí na dluzích, západní společnost je rozmazlená...

Ne všichni mají dluhy. Že by hrozilo katastrofické vyústění krize, tomu nevěřím. Rozmazlenost existuje, to ano, ale jen někde - například v Řecku, kde je o 55 procent nižší produktivita práce než v Německu. Řekové mají vysoké platy, a to není udržitelné. Možná ještě Francouzi se svými 35 pracovními hodinami týdně jsou rozmazlení. Německo ale umí zabrat, je to největší exportér světa. O nějaké velké všeobecné rozmazlenosti bych nemluvil.

Tím se dostáváme k velkým rozdílům mezi jednotlivými evropskými státy. Mohou země jako Švédsko, Nizozemsko nebo Německo na jedné straně a Španělsko, Itálie či Řecko na druhé fungovat v jednom celku?

Problémem jsou právě velké rozdíly v produktivitě. A Řekové více stávkují, než aby pracovali na jejím zvýšení. Já se ale spíše dívám na rozdíly mezi Evropou a Amerikou.

Jaké to jsou?

Ten hlavní je, že v Evropě je podstatně více ceněný volný čas než v Americe. Můj syn ve Spojených státech má doktorát ze Stanfordu, je strojní inženýr. Pracuje pro společnost Philips a má dva týdny ročně dovolenou. A to je všechno. V Evropě jsou běžné čtyři týdny i více.

Další rozdíl je v tom, že v Americe o sobě 70 procent lidí říká, že jsou se svojí prací spokojeni. Je to tím, že společenský život se tam, na rozdíl od Evropy, hodně odehrává v práci nebo v pracovním kolektivu. V Americe vznikly "šťastné hodiny" od pěti do šesti, kdy jdou spolu kolegové z práce na pivo do baru. Pro Američany je práce uspokojením. Daleko více než třeba pro Němce.

A ještě jedna věc - ve Spojených státech jsou jasně stanovená pravidla hry. Když si řeknete - chci to dotáhnout na tuto příčku, je jasně dané, co pro to musíte udělat. Když to nevyjde, jdete o laťku níž. Ale pravidla jsou jasná.

KOMUNISMUS NA PÁR MĚSÍCŮ

Ke kariéře v oboru ekonometrie jste se dostal de facto díky tomu, že jste musel v roce 1949 emigrovat z Československa. Co vás k tomu donutilo?

V roce 1949 jsem se dostal do problémů, protože jsme na nějaký čas u nás doma ubytovali Čecha - špióna. Bohužel se to prozradilo, takže kdybych neutekl, určitě bych skončil ve vězení. Pan Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, který digitalizuje záznamy z tehdejší doby, mi dal disk se zápisy všech výslechů a soudních přelíčení z této kauzy. Bylo v ní zahrnuto asi 30 lidí a všichni dostali vysoké tresty. Onen agent byl odsouzen k smrti, pak mu trest změnili na doživotí. Ale jeho příbuzní dostali 10, 15, 20 let. Já byl jediný, kdo se dostal ven.

Jak se vám to tehdy povedlo?

Byla to souhra šťastných náhod. Moje matka přes mého bývalého učitele z katolické školy sehnala kontakt na převaděče. Přes hranice nás pak převáděli dva "agenti" z Německa. Vybavuji si, že mladší z nich přišel v amerických vojenských kalhotách a měl v ruce samopal. Přechod přes hranice proběhl relativně bez problémů. Ale když jsme přeskočili hraniční potok a byli v západním Německu, ten mladý chlapec byl asi zklamán, že neměl příležitost si samopal vyzkoušet. A tak za hranicí namířil na strážní věž a vyslal na ni salvu. A v tu chvíli na nás začali šíleně střílet, schovávali jsme se pod stromy.

Když jste se ocitl v Německu, tak jste ještě věřil, že se to rychle "přežene" a budete se moci vrátit?

Samozřejmě. Ten sen vypadal tak, že přijedu za pár měsíců do Čech zpátky na americkém tanku a budu lidem házet žvýkačky. To byla naše iluze. Jakmile ale Rusové testovali svoji jadernou bombu, bylo nám jasné, že Amerika do další války nepůjde. Že nebude riskovat zničení poloviny světa. A tak jsem prošel pěti německými uprchlickými tábory, než jsem pokračoval do Austrálie.

Původně jste ale chtěl emigrovat do Ameriky. Proč jste se nakonec rozhodl pro Austrálii?

Spojené státy zavedly zvláštní kvóty pro Čechy, a já jsem se do nich nevešel. Jediné dvě země, které byly tehdy uprchlíky z Československa ochotny přijmout, byly Venezuela a Austrálie. Většina z nás zvolila Austrálii. Cestovali jsme tam lodí 30 dní, na 1500 Čechů ve třech kabinách. Podmínky byly docela drsné, například voda na umývání byla pouze mořská. Takže jsme museli mít speciální mýdlo, protože to normální nefungovalo.


Pokračování rozhovoru si můžete přečíst v novém čísle týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 10. listopadu, nebo pod odkazem níže:

Související