Nevím, jestli to znáte, prostě když máte dobrého kamaráda, tak se s ním chcete rozdělit o to nejlepší, o košili, milenku, manželku, nebo mu chcete při jeho návštěvě dopřát nejlepší zábavu, která je k dispozici. A samozřejmě se také trochu vytahovat. Jak pravil nebožtík Jiří Š., též kamarád, mít úspěch a nemít možnost vytahovat se nemá smysl.

Onoho lednového dne 1969 můj přítel a kolega slovenský filmový režisér Juraj Jakubisko hodil krátký telefonní drát, že je na cestě do Prahy a zdali je u nás doma, v naší těžce soužené, okupované domovině nějaká sranda. Na Slovensku si prý z Rusů nic nedělají, bary a kavárny se prohýbají erotickým dusnem a všude je plno zábavy k nezastavení.

„Podej mi ruku maličkú,“ řekl jsem Jakubiskovi, „to je ten váš styl života. U nás v Praze to fičí jinak.“ A hned jsem začal dávat dohromady, co bych příteli předvedl a předhodil – jak se Praha baví v prvním temném roce sovětské okupace.

Kniha

Jan Němec

Nepodávej ruku číšníkovi

2011, Torst, 250 stran, 299 korun

Náhoda nám Pražákům zahrála do ruky, neboť toho dne a večera, kdy měl Juraj přijet, právě vyhlašovali Zlaté slavíky – my čeští a slovenští čtenáři víme, o co jde, pro budoucí překlady do světových jazyků podotýkám, že je to soutěž o nejpopulárnější zpěváky a zpěvačky popmusic. Vyhlášení vítězů vysílá živě národní televize. To byl hlavní program na večer. Jako rozcvičku jsem po Jurajově příjezdu navrhl střelbu.

„Jakou střelbu,“ chechtal se mezi fousiska – říkali jsme Jakubiskovi Černý myslivec –, „myslíš dětské střelnice? Těch máme u nás v Petržalce spoustu.“

„Nikoliv, chlapče,“ zarazil jsem ho, „tohle bude pravá zbraň a pravé patrony a pravý terč.“ Hovoře o terči, mínil jsem botu kamaráda Pavla Landovského na tělese ústředního topení mé garsoniéry v Malešicích. Ostatně  pan Pavel Landovský, jak ho uctivě nazýval můj otec, byl též nejlepší střelec, vždy se dokázal do své boty trefit.

Udělali jsme na slovenského přítele dojem. Rodinná střelnice v panelovém družstevním činžáku za bílého dne, to, přiznal po pravdě, v těch dnech v Bratislavě neměli. Obědvali jsme v Parkhotelu vedle Veletržního paláce a tam vznikla první národnostní třenice: barman nám v soumraku lednového odpoledne odmítl nalít další nápoje. Tvrdil, že proto, že jsme namazáni, my Češi jsme tvrdili, že je to proto, že je nacionalista, náš přítel Juraj že je pro něj jenom Slovák, a jak říkají hluční čeští rasisté, Slováci jsou pouze cikáni de luxe.

Náš barman stačil sehnat policii, nechali jsme mu tučné spropitné a řekli Jurajovi: „Vidíš, riskovali jsme pro tebe život a zatčení a hrdě jsme odešli, neboť toho bohdá nebude, aby v Praze Slovákovi nenalili a nepohostili ho, čert vem, jestli jsme střízliví nebo ne.“

Lední plocha zimního paláce blízko finálového koncertu Zlatého slavíka byla další zastávkou našeho speciálního dne pro Juraje. Tam jsme ochladli, neboť herec pan Pavel vskočil v botách na ledovou plochu uprostřed vyprodané lední revue a snažil se nenápadně vtlačit do dívčího sboru. Byl vyveden místní pořádkovou službou a Juraj kdovíproč odmítl naši nabídku, že to zařídíme, aby byl představen dvacetitisícovému publiku v hale jako hlavní sólista večera.

Slavnostní koncert  vítězů Zlatého slavíka 1969 právě začínal v malém sále  kulturního centra Juldyfuldy parku, takzvaného oddechance.

Moje dobrá přítelkyně, milenka, snoubenka a pozdější manželka mi zakázala, abych ji toho významného dne rušil. Bylo totiž veřejným tajemstvím, že právě ona bude dle výsledků hlasování jistým vítězem trofeje, a chystala se na speciálně oduševnělý projev při pění songu vítězů.

Několik vyhrazených míst jsem měl zajištěno, takže poněkud již znavený Juraj zasedl na čestném místě, pořad byl přímo přenášen televizí, když tu nad kamerou mrká červené světlo, jste vysílán on air, jenže chyba lávky, kamera nezabírá naše trio, pana Pavla, pana Juraje a moji maličkost, ale člověka, který byl přímo před námi v čestné lóži ze všech nejčestnější, nebyl to nikdo jiný než milovaný, ale teď utrápený náčelník komunistické strany, a tím i šéf Československé republiky Alexander Dubček, a jak mi později říkali Sověty trénovaní českoslovenští tajní policisté, jejich přezdívkou zvaný Nosatý blázen.

Takže šéf státu si přišel poslechnout písničku mé drahé, vejrej na drát, Juraji Jakubisko, máte v Bratislavě tak dobré zpěvačky, že šéf státu, notabene též Slovák, si je osobně došel poslechnout, zatímco to televize vysílá do všech koutů měst a vesnic, od Aše po  Jasinu, by řekl prezident Edvard Beneš.

Přitom musím poznamenat pro ty, kdo už zapomněli: Edvard Beneš, mazaný evropský politik, předseda první mezinárodní organizace této doby, Spojených národů, člověk malého fyzického vzrůstu, ješita, kterého Stalin v Moskvě ohromil přivítáním na červeném koberci, takže doktor Beneš ten zmíněný východní pól našeho státu, město Jasinu s celou Podkarpatskou Rusí ochotně zaprodal Sovětům a Stalinovi a vzal do té doby odvěké nepřátele, organizované komunisty, do odbojové zahraniční války.

V Londýně byl pan doktor Beneš jenom šéf jedné z desítek exilových vlád, žil takřka v chudobě. V Moskvě, panečku, jaké to byzantské přivítání, naivka Beneš uvěřil, že bude moci hrát roli staršího, zkušeného světového státníka, být živým mostem mezi Západem a Východem.

Pamatuji si dodnes první vánoční rozhlasový projev tohoto prezidenta v osvobozeném státě v roce 1945. Celý národ, muži, ženy, starci a děti, řekli bychom, čekali slova povzbuzení, naděje, víry, dloubnutí či kopanec vzhůru. A víte, co tento mrňavý starý intrikánský taškář řekl svým skřehotavým hlasem do rádia? Řekl doslova: „Zchudli jsme, dámy a pánové.“

Do prdele, to nikoho nenapadlo ani během války, ani po takzvaném osvobození. Co je to za manažera, který padlé zvíře jen ještě hlouběji ponoří do vlastního kalu?

Alexander Dubček, šéf státu o dvacet let později, byl z jiného rodu. Po prohrané bitvě se Sověty – ale kdo zvítězil nad Rusy? Napoleon? Hitler? Imre Nagy v Maďarsku? – náš milovaný Saša vedl národ zvláštní cestou. Zatímco KGB a její nohsledové u nás doma po okupaci nelenili a už věděli, jak převezmou moc, my zatím – historický to okamžik – jsme v luxusní pražské hospodě U Pelikána na oslavě vítězů Zlatého slavíka.

Recepce je v plném proudu a tehdy se můj slovenský přítel Juraj Jakubisko začal nudit. Zazíval si a povídá: „Dobrá, a co dál?“

Jako tři přání, zlatá rybko, pomoz, dveře se otevřely a hle, tu ho máme, Alexander Dubček se svou mateřsky vypadající ženou vstoupil do sálu a uvítal ho hurónský řev. Juraj konečně zalapal po dechu, neboť čekal všemožné šílenosti, toto však ne. Nikde na světě se jen tak bez pozvání dobrých přátel ve vládě nedostanete na soukromou recepci se šéfem státu.

Nevím, jak to popsat, přirovnání kulhají. Představte si však, co by se stalo, kdyby John F. Kennedy povstal z hrobu a dostavil se na party. Byl by vítán, všichni by se drali stisknout mu ruku, možná i jeho bráchovi Robertovi, a mysleli by si, hej, proutníku, arogance moci, ty si ji umíš užít a taky peněz, dobrého zjevu, seš možná son of a bitch, ale máš kolem sebe záři. Raduješ se z moci, to ti Bůh dal, tvá síla je však pozitivní, chce lidem přinést dobro. Tak bych asi americkému publiku přiblížil ten moment, kdy se Alexander Dubček poprvé od svého zatčení a únosu do Ruska dostal mezi lidi, lid sprostý, sebranku zpěváků, hudebních skladatelů a filmařů.

Umývačky nádobí se vyvalily z kuchyně, kuchaři a číšníci tiskli našeho tehdejšího Jesus Christa a snažili se mu sdělit, že i když náš národní boj je prohrán na dalších tisíc let, on jako symbol bude milován i ve chvíli totální prohry.

„Mýlíte se,“ pravil Alexander Dubček, „nic není ztraceno, mám své želízko v ohni. Je jím ministr obrany Martin Dzúr. Za jeho velení československá armáda sice dosud nevystřelila jediný náboj proti Sovětům, avšak když všichni dohromady dáme pokyn jako jeden muž“ – „nebo jako jedna žena,“ vykřikla mastná uklízečka z kuchyně –, „správně, jako jedna žena,“ souhlasil Alexander Dubček, „zkrátka když můj nejlepší přítel Martin Dzúr zavolá do zbraně, vítězství bude naše.“

Náš dobrý Nosatý blázen netušil, že jeho nejlepší přítel, opora, ministr obrany a velitel vojsk byl ta nejostřejší kudla do zad, že jeho přítel byl ve stejnou dobu nejspolehlivější agent KGB a guru vojenské rozvědky. Jediný z Dubčekovy vlády zůstal ve funkci mnoho let.

Slovenský režisér Jakubisko malinko chytil slinu, když slyšel diskusi o přátelství, zatímco tlak kuchyňských dam na šéfa státu byl již nesnesitelný, a co se dělo dál, cituji z dopisu Milanu Kunderovi, když jsem se jako jeho dávný přítel ucházel o malé místo pomahače v přepisu jeho Nesnesitelné lehkosti bytí do filmu: „…na této podivné slavnosti jsem se u Dubčeka ucházel o místo osobního místolíbače.“

Šlo o to, že celý personál hospody U Pelikána včetně tlustých mastných bab z kuchyně se na něj celý večer lepil, objímal ho, líbal a považte – těch bakterií. Takže jsem Sašovi navrhl, že když k tomu dá veřejný souhlas – což pro ten večer učinil, že polibky a objetí za něj budu přebírat já. Stalo se. Smrděl jsem přepáleným olejem ještě dva dny.

A Dubček? Krátce nato byl zbaven státních a stranických funkcí a před definitivním ponížením, propadlištěm dějin, byl nakrátko jmenován velvyslancem v Turecku.

Za chladného mrazivého rána jsme se rozcházeli před restaurací Pelikán, proruští fízlové si důležitě a veřejně zapisovali čísla aut. Tehdy jsem si náhle vzpomněl na svého otce, který, když doktor Beneš zemřel, poklonil se nad jeho rakví tak hluboce a uctivě, že ten záběr byl nejen u nás, ale v celém světě v týdenících jako doklad: Smrt a úcta k milovanému prezidentovi.

To co tehdy můj přítel Juraj Jakubisko nechápal a možná nechápe dodnes, že v okupované Praze jsme sice neměli legraci a kavárny plné svobody jako v Bratislavě, zato jsme obklopovali našeho milovaného náčelníka fyzickou láskou.

Takže nevylučuji, že když sovětští poradci inventarizovali jeden den ze života Alexandra Dubčeka – kdo jsou tví přátelé, s kým se stýkáš, řekni pravdu, kdo jsi? –, mohlo se stát, že pád tohoto dobrého muže byl urychlen naším chuligánstvím. Biji se v propadlá prsa: Já nic, já muzikant. Vždyť jak jsem mohl nechat bez povšimnutí přání svého slovenského přítele, vyslovené větou: „Jen jestli tam u vás v Praze je nějaká sranda…“