„Dějiny řeckého veřejného finančnictví jsou dějinami veřejného dluhu“. Takto trefně před více než 80 lety profesor Andreas Andreadis glosoval finanční situaci řeckého státu. Bohužel mu musíme dát za pravdu. Novodobý řecký stát se opravdu od počátku své existence potýká s ohromnými finančními problémy, ze kterých nikdy zcela nevybředl.

Prapříčinou této skutečnosti jsou ohromné půjčky se zlodějským úrokem, které Řekům poskytla Velká Británie v době, kdy země ještě bojovala za nezávislost proti Turkům. Britové poskytli velmi nevýhodnou půjčku, kterou pak následovaly půjčky další a další. Cíl britské strany byl jasný; Řeky si k sobě připoutat prostřednictvím půjček, které budou velmi těžko splácet, a zajistit si tak v nově vznikajícím státě vliv. To se také podařilo. Řekové již v roce 1843 ztratili schopnost splácet své pohledávky a Velká Británie si vymohla přímý dohled nad finančními záležitostmi země. Další velikou krizi zažila řecká ekonomika za premiérství Charilaa Trikupise (s přestávkami 1882-1897). 

Trikupis sledoval modernizační kurz a provedl celou řadu nutných reforem nejen ve státní správě. Právě on položil základy moderního řeckého státu a za jeho vlády došlo k prudkému rozvoji střední třídy, měst a infrastruktury. Na druhou stranu však tyto reformy spolkly ohromné množství peněz, které Trikupis získával hlavně zvyšováním daní. Ty však samy o sobě nestačily; země akutní nedostatek peněz řešila dalšími půjčkami od Velké Británie. Zemi navíc nepomohlo střídání vlád reformisty Trikupise s populistou Dilijiannisem, kteří si navzájem rušili přijatá nařízení a zákony a vývoj země stagnoval. Počátek 90. let 19. století je v Řecku ve znamení hospodářské krize, přičemž silně klesá poptávka po řeckém zboží. Protože Řecko bylo z větší míry závislé na vývozu zemědělských plodin, snížená poptávka vyvolala ohromné problémy. Trikupis již v roce 1893 neviděl jinou možnost, než vyhlásit státní bankrot. V poslední době se v médiích současná situace často připodobňuje právě k událostem z roku 1893. Samozřejmě, tehdy byla mezinárodní situace trochu jiná. Řecko nebylo součástí žádné měnové unie a muselo se tedy s následky bankrotu vypořádat samo. Došlo k ohromnému poklesu životní úrovně, kdy téměř polovina státního rozpočtu šla na splácení dluhu.

Řecko navíc postihla další vlna exodu do zahraničí, zvláště pak do USA. Historik Pavel Hradečný udává, že v letech 1890-1914 se vystěhovala šestina (!) řeckého obyvatelstva. Situace se začala mírně zlepšovat až po nástupu Eleftheria Venizela v roce 1910. Do té doby se však řecký stát i společnost nacházely v úpadku. Průvodním jevem frustrace a snahy vybřednout z této situace byl pokus Řecka o agresivní válku s Tureckem v roce 1897, která skončila ohromným fiaskem.
Řecko pak ještě jednou ve 20. století muselo vyhlásit úpadek. Bylo to v roce 1932, kdy se celý svět potýkal s následky hospodářské krize. Na Řecko opět hospodářská krize dolehla velmi tíživě, neboť se opakovala situace z počátku 90. let 19. století – snížení poptávky po řeckém zboží.


Bankrot (řec. ptochefsi, chreokopia) je slovo, které bylo, je a bude v souvislosti s řeckou ekonomikou skloňováno velmi často. S ohledem na historické zkušenosti země s potýkáním se s ohromnými dluhy se tomu nemůžeme divit. Při výuce řeckých dějin na neogrecistice v Brně jsem se občas zamýšlela, jestli by se moderní řecká historie dala charakterizovat nějakým výrazem, či slovním spojením. Zatím jsem nepřišla na nic lepšího, než: „Řecko – dějiny bankrotů.“