Vít Svoboda kdysi pracoval jako obchodní ředitel pro střední a východní Evropu softwarové společnosti Ixos. »Pak ale přišel můj šéf s organizačními změnami a poděkováním,« vzpomíná na osudný rok 2003.

Tato událost ho přinutila hledat novou možnost profesního uplatnění. »Řešení bylo překvapivě jednoduché. Tenkrát jsem si položil tři otázky: Věřím svým schopnostem? Chci pokračovat v tom, co dělám? Podpoří mě moje okolí?« popisuje. A protože všechny tři odpovědi byly kladné, rozhodl se pokračovat v tom, co dosud dělal - ovšem na vlastní pěst.

Z manažera se stal podnikatel. Vít Svoboda založil společnost Ixtent, kterou dodnes úspěšně řídí. »Každá změna, dokonce i ta, která se zdá zprvu negativní, vytváří prostor pro pozitivní budoucnost,« shrnuje svoji zkušenost.

Otázku změny v pracovním životě řeší dříve či později drtivá většina lidí.

Ovšem cesta k nové kariéře nemusí být vždy tak přímá a jednoznačná, jako tomu bylo ve Svobodově případě. Potřebu změny mnohdy signalizuje třeba jen nejasný pocit rozladěnosti.

Dobrá práce není jen sen

Pokud jde o spokojenost v práci, patří Češi v rámci Evropské unie spíše k méně šťastným národům. Alespoň to vyplývá z průzkumu Evropské nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek z roku 2010.

»Průzkumem sledované "pracovní podmínky" zahrnují mnoho faktorů - od finančního ohodnocení, přes pracovní náplň a prostředí až po vztahy s kolegy a nadřízenými. Takže jde v podstatě o práci jako takovou,« vysvětluje zástupce ředitele Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí Aleš Kroupa.

A zatímco v celé Unii byla loni s pracovními podmínkami velmi spokojena celá čtvrtina ekonomicky aktivní populace, v Česku to bylo pouze 15,6 procenta pracujících.

Připočtou-li se však k vysoce spokojeným pracujícím Čechům i ti, kteří jsou »jen« spokojeni, tvoří dohromady 80 procent. Uspokojivá práce tedy rozhodně není ideál, kterého dosáhne jen hrstka vyvolených.

Nespokojených 20 procent lidí se proto nemusí s nevyhovujícím stavem smiřovat. Ale jak ho mají řešit?

»V optimálním případě má člověk poměrně jasno v tom, kam chce profesně dojít a zda mu jeho pracovní pozice k tomu poskytuje dostatečný prostor. Pokud ten prostor postrádá, je čas na změnu,« říká psycholog Jiří Brančík. Lidem, kteří vědí, co chtějí, podle něho tento krok nedělá problém.

Jít, nebo zůstat?

V podobné situaci se ocitl i Aleš Brix, který je dnes výkonným ředitelem pro obchod a marketing společnosti Holidays Czech Airlines. Ještě před rokem 2000 byl zaměstnán v oblasti cestovního ruchu. Pak strávil několik let ve firmách vyrábějících elektrotechniku.

Jenže cestovní ruch ho nepřestal lákat, a tak se k němu loni vrátil. Nejprve jako nezávislý konzultant. To mu poskytlo dostatečné zázemí k tomu, aby nemusel pospíchat s hledáním dalšího, ideálnějšího zaměstnání.

»Po letech strávených mimo "můj" obor jsem si uvědomil, že mě to k němu táhne zpět. Seřadil jsem si priority a pak jsem podle nich posuzoval pracovní nabídky,« vzpomíná Aleš Brix. Jeho žebříček priorit je následující: práce v oblíbeném oboru a její faktická náplň, dostatek prostoru pro realizaci nových myšlenek, přiměřená odměna a »pozice na vizitce«.

Dnes už má důvod být spokojen. »Cestovní ruch a práce v něm je do jisté míry "návyková látka". V naprosté většině případů je jejím výsledkem spokojený klient, kterému naše služby umožňují objevovat nové země, lidi i zvyky,« přibližuje Brix.

Pokud ale někdo nemá jasno v tom, jakým směrem by se měla jeho profesní dráha ubírat, nemá smysl, aby vzal první práci, která se naskytne. Takzvaných »mezer v životopise«, tedy období bez práce, se není třeba obávat. Nejsou totiž ničím, co by při hledání nového zaměstnání handicapovalo.

»Skákat z práce do práce se může nevyplatit stejně jako skákat ze vztahu do vztahu. To, že někdo třeba rok nepracuje, nevidím jako problém. Jako špatné znamení chápu spíše přístup "budu dělat cokoli, když za to dostanu dost zaplaceno",« konstatuje řídící partner headhuntingové agentury PP Partners Ján Dolejš.

Faktem nicméně zůstává, že prostor pro delší úvahy o volbě dalšího zaměstnání je luxus, který si může dopřát jen málokdo. Z šetření pracovního portálu Jobs.cz provedeného v první polovině letošního roku vyplynulo, že finanční rezervu pro případ ztráty práce má pouze 34 procent lidí.

Kdy je čas na změnu?

Těm ostatním většinou nezbude než se rozhodovat »za pochodu«.

Změna profese je sice nejradikálnější způsob řešení nespokojenosti v zaměstnání, ale rozhodně to není jediná možnost.

»Pokud člověku jeho profese pouze "úplně nesedne", lze v ní relativně spokojeně vytrvat dlouhá léta a ve volném čase dělat to, co nás baví,« vysvětluje psycholožka Zdeňka Židková.

Jak může taková náhrada vypadat? »Zahradní architektka se sice živí posuzováním zemědělských projektů, k nimž nemá zrovna vášnivý vztah, ale ve svém volném čase maluje zahrady a jezdí po květinových výstavách. Umělecky nadaná účetní zase vyrábí po večerech šperky,« uvádí příklady Židková.

Ne vždy však podobná kompenzace funguje. »Mnoho negativních pocitů českých zaměstnanců spojených s jejich prací lze shrnout pod pojem nevážení si dobrého bydla. Nicméně některé signály je třeba brát vážně,« upozorňuje psycholog Jiří Brančík.

Podle něho k nim patří kupříkladu dlouhodobá skleslost, únava či skutečnost, že jedinec do práce odchází s nechutí a strachem.

»Člověk v noci nespí a přemítá o tom, jak najít východisko ze své situace, straní se lidí, je citově nevyrovnaný a má sklony k sebelítosti,« doplňuje další varovné signály Žídková. Zároveň dodává, že pokud někdo tyto potíže pociťuje v míře, která ho vyčerpává, znamená to, že je čas na změnu.

Krok do neznáma však bývá složitý. »Mám nyní nabídku lepšího místa, kde moje schopnosti ocení? Jsem vyrovnán s tím, že nějakou dobu budu bez práce? Jsem připraven na to, že budu při hledání dalšího místa odmítán?« tak by se měl každý ptát, než podá výpověď, upozorňuje psycholog Brančík.

Pokud si na tyto otázky není schopen uspokojivě odpovědět, ale přesto nemá sílu setrvat v současném zaměstnání, může mu pomoci odborník.

»Úkolem psychologa je objasnit klientovi, jaké jsou jeho silné a slabší stránky, kde je jeho potenciál, jakým způsobem myslí a zpracovává okolní svět. Tím dává klientovi prostor uvidět to, čeho si možná doposud nevšímal, a použít toto poznání k dalšímu rozvoji a třeba i k volbě povolání,« vysvětluje Jiří Brančík.

Hledat východisko se v každém případě vyplatí - a to nejen zaměstnanci, ale i jeho firmě, upozorňuje výkonný ředitel poradenské společnosti M.C. Triton Jan Šícha. »Nemotivovaný člověk prostě nemůže podávat optimální výkon, a navíc kolem sebe šíří nespokojenost. Těmto důsledkům nezabrání ani profesionalita a vůle,« konstatuje.

Zároveň ale varuje před přehnanými očekáváními. »Předpoklad, že budu 100 procent pracovní doby dělat to, co mě baví, je iluzorní. Já osobně jsem spokojen i tehdy, když takovým činnostem věnuji jen 20 procent svého pracovního dne,« uzavírá.

Petra Sýkorová


Změna profese je sice nejradikálnější způsob řešení nespokojenosti v zaměstnání, ale není to jediná možnost.

Foto: Shutterstock