Před několika dny, ještě před pumovým útokem tady v Oslu a střelbou na ostrově Utöya, jsem se s jedním kamarádem bavil o tom, jak radost z faktu, že je člověk naživu, jako by šla vždy ruku v ruce se zármutkem, že se věci mění. Ani ta nejzářnější budoucnost totiž nemůže vynahradit skutečnost, že žádné cesty nevedou zpět k tomu, co bylo předtím - k nevinnosti dětství nebo ke dni, kdy jsme se poprvé zamilovali. Cesta zpět nevede ani k vůni červenců, kdy jsem jako malý kluk skákal z balvanu do ledově chladné roztáté vody v jednom norském fjordu. Nevede ani ke chvíli, kdy jsem jako sedmnáctiletý stál s deseti franky v kapse u přístaviště ve francouzském Cannes a díval se, jak dva urostlí muži v idiotských bílých uniformách veslují v člunu a převážejí jakousi ženu a jejího pudla z jachty na břeh. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že rovnostářská společnost, ze které jsem vzešel, není pravidlem, nýbrž výjimkou.

Zatím jste si přečetli 20 % textu. Pokračování je k dispozici pouze pro platící čtenáře.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.