Biblí americké mládeže poloviny 20. století se stal román Kdo chytá v žitě, který napsal Jerome David Salinger. Ze Salingera učinil slavnou osobu, která se však v duchu svého díla vzdala všech poct a jejíž poustevnický život dal vzniknout salingerovskému mýtu. Od vydání románu, který je oblíbený dodnes, uplyne v sobotu 60 let.
Románový svět dospívajícího Holdena Caufielda okouzlil svou bezprostředností, odporem k duchovně vyprázdněnému světu dospělých i černým humorem. Jeho hlavním tématem se stala silná, přesto však jemná duše nevyrovnaného adolescenta, který tu vysvětloval důležitost loajality, falešnost dospělosti a svou vlastní neupřímnost.
Za dva měsíce osm dotisků
Salinger v jednom rozhovoru přiznal, že román je tak trochu autobiografický: "Moje dětství bylo velmi podobné... je velmi úlevné to lidem říci."
Na svém jediném románu o Caufieldovi začal pracovat v roce 1949, kdy se "zamknul v zatuchlém podnájmu na Třetí ulici, doloval ze sebe tu knihu a objednával si k tomu sendviče a fazole".
První reakce na knihu byly rozporuplné, od hodnocení "neobvykle vynikající debut" od The New York Times až po degradaci kvůli monotónnímu jazyku a "nesmrtelnosti a perverzi" Holdena, který nadává a často mluví o příležitostném sexu a prostituci.
Následoval obrovský úspěch. Do dvou měsíců od prvního vydání vyšlo osm dotisků. Noviny začaly publikovat články o "kultu toho, který chytá v žitě" a román byl v několika zemích a v některých amerických školách zakázán, kvůli tématu a "nadměrnému užívání sprostých slov".
Neoblíbené individuum s vodnatou tváří
Jeho tvůrce Jerome David Salinger se narodil 1. ledna 1919 prosperujícímu obchodníkovi s košer šunkou. Vyrůstal v luxusu newyorské Park Avenue. Spolužákům na vojenské akademii Valley Forge, kde nakonec zakotvil, připadal náladový, jedovatý a uštěpačný. "Dost neoblíbené individuum s vodnatou tváří," vzpomínal jeden z nich. Právě na této škole začal podle vlastních vzpomínek "sepisovat první povídky v noci pod peřinou ve světle baterky".
Obrat v jeho vnímání přinesla druhá světová válka. Nervově se zhroutil. V jeho dalších povídkách zazníval křehký a stísněný tón. Salinger se stal "vyzáble a temně krásným" a "nesnesitelně arogantním", jak jej vylíčil americký spisovatel Aaron Edward Hotchner: "Fascinovala mě ta jeho umíněnost a zuřivá víra, kterou měl ve vlastní literární poslání. Měl ego jak z kalené oceli."
V roce 1955 se podruhé oženil, s Claire Douglasovou. To už z něj byla literární hvězda a z jeho domu v Cornishi se stala pevnost, kterou dobývaly týmy novinářů. Dostal několik nabídek ke zfilmování románu Kdo chytá v žitě, ale všecky odmítl.
V roce 1961 vydal druhý a poslední soubor krátkých povídek Franny a Zooey o rodině Glassových, což jsou excentričtí mladí lidé obdaření zvláštním nadáním a zálibami. Kromě toho napsal celkem 35 povídek, z nichž většina vyšla pouze v časopisech. Zemřel 27. ledna 2010.
