Na příbězích Harryho Pottera mě nejvíc překvapilo, jak zaujaly čtenáře. Podobných dětských fantasy knih byla napsána spousta, ale jen tyhle se staly tak populárními. Asi přišly ve správnou dobu. Navíc Rowlingová šikovně přecházela z našeho, mudlovského světa do toho čarodějnického, což muselo na nejmenší čtenáře ohromně zapůsobit. Nejspíš si říkali: Harry se dozvěděl, že je čaroděj, až když mu bylo 11. Co kdyby...

Pokud vím, v jiných jazycích se nepřekládají jména a neologismy, kterými se sága jen hemží. Jejich převádění do češtiny zavedl můj bratr, takže já už neměl na vybranou. Ale byl to správný krok, protože dětem by anglické výrazy jako occlumency nebo dementor nic neřekly. To je lepší si při překladu trochu lámat hlavu a vymyslet místo nich nitrobranu a Mozkomora.

Nejvíc jsem se děsil toho, s čím novým autorka přijde. Stalo se třeba, že bratr, který překládal první dva díly a čtvrté pokračování, vymyslel na začátku pro dětskou míčovou hru slovo famfrpál, protože anglické qiuddich nic neznamenalo. Jenže Rowlingová později odvodila jeho původ od bažiny Queer Ditch Marsh, kde se hra poprvé hrála. Nejdřív jsem bratra dva dny proklínal a pak jsem vymyslel, že se bažina původně jmenovala Amphor Pool Marsh, z čehož se v průběhu věků stalo famfrpál.

Na filmové verzi se mi nejvíc líbil výběr herců. Takhle nějak jsem si Snapea nebo profesorku McGonnagalovou představoval. Když jsem překládal od pátého dílu dál, už jsem měl před očima filmové představitele.

Mojí nejoblíbenější postavou byl Hagrid. Vždycky když autorka oznámila, že v dalším dílu někdo zemře, děsil jsem se, aby to nebyl právě on. Naštěstí ale všechno přežil.

Pozdějším dílům Harryho Pottera by prospělo krácení. Třeba v pátém dílu se autorka na 200 stranách věnuje tomu, jak je Harry zhrzený a jak jím cloumají city. To by šlo popsat na daleko menším prostoru. Rowlingová byla ale v té době už asi tak slavná, že si redaktoři vůbec nedovolili do textu zasáhnout.

Mám rád sci-fi literaturu. Jako čtenář i jako překladatel. Zejména její zlatý věk 50. a 60. let. Přivedl mě k ní o 12 let starší bratr, který si ze služební cesty do Ameriky a Kanady přivezl spoustu knih. Kvůli nim jsem se začal učit anglicky z učebnice pro samouky. Chtěl jsem si příběhy Henryho Kuttnera nebo Roberta Blocha, které jsem později přeložil do češtiny, přečíst.

Překladatel musí umět hlavně česky. S tím mu nikdo nepomůže. Měl by proto číst kvalitní českou literaturu. Já sahám po Vančurovi nebo Olbrachtovi, z mladších autorů po Šotolovi nebo Vladimíru Körnerovi. Ti používají úplně magický jazyk. Anglicky píšící autory si raději přečtu v originálu, ale má cenu číst i překlady Jana Zábrany, Josefa Škvoreckého nebo Hedy Margoliové-Kovályové, kteří mistrovsky překládali oddechovou literaturu, jako je Chandler či Hammett.

Foto: Michaela Hasíková