V pátek 1. července zemřel Ján Mančuška po dlouhé nemoci, která mu vždycky více či méně komplikovala život. Bojoval s ní tak, že my ostatní jsme byli přesvědčeni o jeho vítězství. Asi poslední měsíc jsme ale věděli, že Janův stav je velmi vážný.

Vloni jsem natáčela dokument o výtvarném teoretikovi Jindřichu Chalupeckém, o ceně, která je po něm pojmenována (jejímž laureátem se Ján Mančuška stal v roce 2004), o situaci na české výtvarné scéně a možnostech komunikace diváka a umění.

Jano v něm sehrál klíčovou roli svým tvrzením, že apriorní dělení na klasická a nová média je pouze náš lokální problém. Tím odpovídal i na často rozpačité postoje širší veřejnosti na tvorbu vítězů této ceny a dal najevo, že některé přetrvávající diskuse svědčí o zpozdilosti a uzavřenosti naší společnosti. Na druhé straně ale vždycky toužil po tom, aby jeho věci byly každému srozumitelné. Podle něj má umělecká tvorba dva póly: na jedné straně jakousi autoreferenci, odkaz k vlastním dějinám umění, a na druhé straně právě srozumitelnost.

"Tyhle dva protipóly jsou naprosto neslučitelné," říkal, "v tom spočívá dynamika umění, že se nesmí zapomenout ani na jeden z nich, a to je pro mě podstatné. Mně se příčí dostat se do kruhu věčných referencí, protože se mi zdá, že je to tak trochu akademická rovina. Proto je pro mě důležité pole každodenního života."

Přesto se může Mančuškovo dílo vzpírat divákovu pochopení. Ve filmu jsme rekonstruovali Janovu performanci, která existovala jen ve fotografické dokumentaci. Jmenuje se Ten druhý, s podtitulem Poprosil jsem svou ženu, aby mi začernila všechna místa, na která si nevidím. Hra s identitou začíná už v první mýlce - aktéry nejsou umělec a jeho žena, ale někdo jiný.

Žena zamalovává černou barvou nahému muži všechna místa na těle, kam si nedohlédne; muž ji koriguje pokaždé, když na barvu dohlédne, slovem stop. Začínají na zádech a postupně se dostávají až k obličeji, který je paradoxně jediným nejrozsáhlejším místem, které opravdu nevidíme, ačkoli právě jím jsme nuceni se všude identifikovat. Stejně jako Ten druhý představují a pojmenovávají Janovy práce zcela základní lidské otázky, kterým se pro jejich přímočarost už dnes často vyhýbáme.

Přestože se mohou Janovy práce jevit publiku jako komplikované, šlo mu právě o to, aby se (jak říkal už Chalupecký) divák ukazoval dílu, ne naopak. O Mančuškových projektech, úspěchu i pracovitosti najdeme celou řadu dokladů a dokumentů, které potvrdí skutečnou nadčasovost jeho díla. Bez nadsázky lze říct, že patřil k nejvýznamnějším současným autorům. Byl hlavním představitelem konceptuální tvorby, toho nejlepšího, co tu v posledních patnácti letech vzniklo a co nás rovněž výrazně reprezentovalo i ve světě.

Související