Nejen u nás ale mnozí filozofové mluví o tom, že společnost – tedy například Evropa – je posedlá růstem, což má snad souviset s tím, že lidé toho chtějí pořád víc. Václav Havel i Václav Bělohradský mluví „o růstu růstu růstu“, téma růstu kritizuje i filozofující ekonom Tomáš Sedláček.

Havel, Sedláček i Bělohradský za to sice jistě vůbec nemohou, ale také jste si všimli, že se téma hospodářského růstu úplně vytratilo z veřejného prostoru? Že růst nikoho nezajímá? Že o něm nikdo nahlas nemluví? Titulky médií znějí: Kalousek chystá další škrty nebo Kalousek zase bude škrtat. Místo posedlosti růstem nám nyní vládnou nátury posedlé škrty a účetnictvím, strýčkové skrblíkové s nulovou inspirací pro národ a jeho podnikatelskou obec.

Kdy naposledy napsal ministr financí nebo premiér nějaký článek o tom, co tato vláda dělá pro obnovu hospodářského růstu a na jaký růst a jaké kvality cílí? Kdy o tom někdo z těchto lidí pronesl nějaký plamenný projev?

I ona strategie NERV se jmenuje strategie konkurenceschopnosti, nikoli strategie růstu.

Asi není náhodou, že když někoho něco nezajímá, když něco ignoruje a když pro něco nehoří, tak to pak ani nepřichází. Zatímco před krizí tato ekonomika rostla i o šest procent, letos se počítá s tím, že poroste o něco přes dvě procenta. Jenže německá ekonomika, se kterou jsme velmi provázáni, roste o 5,2 procenta a my budeme růst sotva o dvě procenta a něco.

I nadále se daří našemu průmyslu, ale škrty ve stavebnictví (infrastruktura i byty) se projevily velmi negativně, a navíc mzdy nerostou a koupěschopná poptávka klesá.

Teprve teď Kalousek a celá vláda objevují, co jsme jim říkali dávno. Ekonomika není statická veličina, kterou ozdraví škrt. Když se to udělá špatně, může ten škrt podvázat růst a bez růstu přijde zase další a další škrt. Navíc má tato vláda zjevně problém ve výběru daní, protože daňové příjmy klesají rychleji, než se korigují odhady růstu směrem dolů. Teprve teď vláda možná zjistí, že škrty jako smysl života dobrou náladu ve společnosti nedělají a že mluvit pořád jen o rozpočtové zodpovědnosti znamená ve finále výsledky, které paradoxně moc zodpovědně nevypadají.

A co se týče toho kritizování růstu, tak zde jaksi platí, že nikdy si nevážíme toho, co máme, a k čemu je to dobré, pochopíme, až když to najednou nemáme.