Rozhovor týdne se Zbyňkem Frolíkem, šéfem světového výrobce zdravotních lůžek

Už jedenadvacet let je víska Želevčice u Slaného symbolem jednoho z českých největších polistopadových podnikatelských zázraků.

Zbyněk Frolík, většinový majitel a do loňska i hlavní šéf firmy Linet, učinil z této zapadlé zemědělské vesničky významné světové centrum výroby nemocničních lůžek.

Právě v těchto dnech ale dochází ke změně. Linet se stává mezinárodním holdingem a jeho centrála se stěhuje do Nizozemska. Továrna sice v Želevčicích zůstane, nový ředitel holdingu Frolík jí však bude vládnout ze země tulipánů.

Zatím však sedí ve své želevčické pracovně s výhledem na okolní širé lány a plánuje pokračování »českého snu«.

Devadesát procent produkce Linetu určené pro zahraničí směřuje do veřejného sektoru. Je v cizině jiná míra korupce než v Česku?

Korupce je všude. Čím je země více na sever, tím méně se tam uplácí. Naopak na jihu jsou všechny metody prosazení prodávané komodity povoleny.

Platí ale i to, že čím je země společensky vyzrálejší, tím mazanější metody korupce tam fungují a je to méně průhledné.

Museli jste vy někdy uplácet? Vždyť Linet získal kontrakty v 93 zemích včetně třeba Itálie a Číny...

My neuplácíme. Kde je rizikové korupční prostředí, nespolupracujeme přímo s nemocnicemi či organizacemi. Nechceme ani neumíme chodit s obálkami, tudíž musíme najít pro náš produkt místní distribuční společnost, o níž víme, že má kredit. Věříme, že přesvědčí klienta, aby si náš výrobek koupil.

V roce 2006 dodal Linet tisíce nemocničních lůžek prostřednictvím Kuby do Venezuely. V obou případech jde o problematické režimy. Máte nějaké firemní limity, do jakých zemí byste své výrobky neprodali?

Snad bychom je měli, kdybychom prodávali rakety. Ale mohu zakázat, aby na lůžku ležel Fidel Castro, Hugo Chávez či severokorejský vůdce Kim Čong-il?

Mimochodem, i Kim Čong-il má asi naši postel, protože jakási německá firma od nás lůžka koupila a dodala do Severní Koreje.

Zakázka na Kubu vznikla tak, že Chávez naplánoval vybudovat 240 nemocnic. A Kubě dodal ropu výměnou za vyslání lékařů a sester a za to, že jim nové nemocnice postaví a vybaví.

Kubánci se kvůli lůžkům zprvu obrátili na Japonce, ale na poslední chvíli jsme se o soutěži dověděli my a přihlásili se. Shodou okolností to bylo zrovna v době onemocnění Fidela Castra a vím, že naši postel, v té době asi nejmodernější na Kubě, zkoušeli ve vojenské nemocnici. A dali ji nejspíš tomu nejvýznamnějšímu. Každopádně se z toho stala tajná záležitost, dostali jsme pochvalný dopis a místo Japonců jsme byznys získali my. Dodali jsme tam asi šest tisíc postelí.

Kdo další ze světových celebrit už ležel v postelích od Linetu?

Reference nemáme, ale natočeny jsou na nich třeba scény s Tomem Cruisem ve filmu Mission Impossible. Nebo jsou vidět v seriálech Ordinace v růžové zahradě a Šeherezáda. Jestli jste sledovali záběry po náletech v Libyi, tak v tamních nemocnicích jsou postele ze Želevčic.

S naším lůžkem má ale zkušenost také holandská královna, bývalý prezident Havel, možná i italský premiér Berlusconi. V Itálii je totiž lůžky Linet vybavena většina jednotek intenzivní péče, takže je při hospitalizaci poznají třeba i tamní fotbalové hvězdy.

I vy už jste si v nich pomarodil?

Taky, s ledvinovými kolikami. Hned jsem viděl plusy a minusy - ty se musely ihned odstranit a vedlo to k několika zásadním inovacím našich výrobků.

Nizozemsko je pro Linet dobrá adresa

Dlouho už avizujete, že se Linet usídlí v zahraničí - někdy jste argumentoval obavami z možné levicové vlády, jindy nejistým právním prostředím v Česku. Teď je již odchod jistý?

Téměř. Právě probíhá finalizace smluv s německými spoluvlastníky Linetu. Výsledkem bude založení mezinárodního holdingu Linet Group SE. Sídlit by měl v Nizozemsku v Eindhovenu nebo okolí.

Váš vlastnický podíl v Linetu se změní? Získávají nějaký majetkový podíl ve firmě i kolegové, jimž jste loni předal vedení?

Dosud jsem měl a nadále budu mít v Linetu se ženou 33 procent a v Linet Holding 66 procent. K prosazení svých myšlenek a zájmů mám i silná hlasovací práva.

Já bych spíše podíly rozdával, protože jsem vždy toužil mít kolem sebe lidi, které baví společná práce. A také myslím na to, že kdyby se se mnou něco stalo, aby celé břímě nespadlo na moji rodinu.

Názor mých německých společníků je ale jasný: Majetek firmy se nedělí. To je pro ně zákon a na změnu nemohu ani pomyslet. Dohodli jsme se tedy, že naši manažeři budou místo toho dostávat odměny. Jednak fixní a pohyblivý plat podle roční výkonnosti, ale také pětiletý bonus podle růstu tržní hodnoty společnosti.

Když jste loni předal ředitelské otěže Linetu svým manažerům, zdálo se, že se chystáte na odpočinek. Zapojíte se do práce nové nizozemské centrály?

Ano. Spolu s německým kolegou budu ředitelem vrcholové struktury odpovědným hlavně za strategii, výzkum a vývoj, nákup, lidské zdroje a výrobu. Budu tedy muset nejspíše každý týden cestovat do Nizozemska a vykonávat tam administrativu. Mojí starostí budou i další akvizice. Firma má cíl z letošních konsolidovaných tržeb téměř 150 milionů eur do pěti let zdvojnásobit obrat na 300 milionů.

Plánujete s firmou jít na burzu?

To je vize. I proto jsme se rozhodli právě pro Nizozemsko, je to dobrá adresa. Když totiž budu chtít z Nizozemska přestoupit na burzu do Německa, tak přemaluji adresu, ale už budu mít tradici a jméno úspěšného podniku se sídlem blízko budoucích akcionářů v západní bohaté Evropě.

O pražské burze jsem vůbec neuvažoval. To je miniburzička s nějakými šesti až deseti tituly. Pražská burza je silně poplatná tomu, jak se silný makléř v Londýně vyspí, nebo nevyspí. V Evropě něco znamená jen burza v Londýně a Frankfurtu.

Mají děti zdědit velký majetek? Stále to řeším

Přenecháte jednou firmu dětem?

Co můžete dělat, když máte děti, jejichž povahy na to nejsou? Starší dcera má za muže řídícího letového provozu. Mají úplně jiný způsob života, nemají ambice a nechtějí si život kazit neustálými starostmi o chod firmy. Syn je hasič a povolání ho naplňuje. A mladší patnáctiletá dcera studuje uměleckou školu.

Proto přemýšlím, jak zakotvit majetek, zda pro budoucí generace, nebo do sociálního projektu, aby zůstala nějaká historická stopa. Řeším i otázky, zda je správné, aby děti zdědily veliký majetek, nebo zda se o něj mají zasloužit samy.

A už jste to vyřešil?

Blížím se k řešení. Jak to bude dědicky s kapitálem je pro mě velmi složité. A dosud nerozhodnuté.

Zatím se ptám, k čemu moje děti povede to, že získají akcie v hodnotě miliard korun, až tu s manželkou nebudeme. Co je totiž zadarmo, nemá hodnotu. Co je příliš lehké, degeneruje. Podle hesla: lehce nabyl, lehce pozbyl. Proto má hodnotu to, co člověk vybojoval, a především svoboda - ta může stát člověka i život.

Pro vás má ale stále hodnotu Linet...

To je pravda. Těší mě, že to tady lidi baví. Je to 21 let krůčků a výchovy dítěte, které se jmenuje Linet. Dostával jsem facky, ale i vysvědčení jako Manažer nebo Podnikatel roku, finalista European Business Awards.

Kdybych vydělané peníze investoval do jiných byznysů a aktivně to sledoval, bralo by mi to čas na můj byznys. Nejsem typ člověka jako pánové Babiš a Komárek, pro něž jsou firmy materiál, který nakupují, zušlechťují a prodávají. Mám i silný vztah k našim zaměstnancům.

Sisalové sovičky a růže pro Satinského

Vaše podnikatelské začátky spadají do socialismu a jsou spojené s pěstováním růží. Ale úplně první byznys jste prý rozjel na vojně.

Velel jsem jako absolvent vojenské hlídce na Zelené Hoře v Nepomuku. V té době mi otec, který dělal od roku 1967 ředitele Státních statků Praha, vyprávěl, že mají ve stodole fůru sisalových provazů, které se dříve používaly na vázání snopů. A protože jsem z nich uměl drhat obrazy, s manželkou jsme si s nimi vyzdobili podkrovní pokojík u rodičů, řekl jsem si, že to zkusíme na vojně. Tehdy takové sisalové sovičky chtěl mít na zdi téměř každý.

Naučil jsem je dělat vojáky a lampasáky jsem motivoval, aby je prodávali za 150 korun a každou desátou měli zdarma. My jsme udělali šest sov za jednu hlídací směnu, to bylo 900 korun, obrovské peníze na tu dobu. Měsíčně jsem vydělal kolem šesti tisíc, tak jsem si mohl koupit havarované auto Fiat Mirafiori za 35 tisíc korun. Parkovalo před kasárnami.

A to v armádě prošlo?

Vydávali jsme to za trénink, protože jsme nakonec udrhali třímetrovou Horehronku, ženu v kroji, se kterou jsme vyhráli celostátní armádní soutěže umělecké tvořivosti.

Asi čtyřikrát jsme kvůli ní dokonce neměli politické školení mužstva, protože zabrala sál, kde se konalo. Nakonec jsme byli nejenom slavní, ale i zdrhali celou vétřiesku klubíček sisalu.

Po vojenské službě jste nastoupil do Akademie věd. I v té době jste ale podnikal...

V Akademii jsem spravoval věčně rozbitý ruský počítač. Nakonec ho přijeli opravit Rusové, kteří si tu přivydělávali spravováním aut. Začali využívat rampu na auta, která byla v areálu, a byli tím pádem kdykoli při ruce, když nás zlobil počítač. A já zase měl jako na vojně spoustu volného času.

Měl jsem rodinu se dvěma malými dětmi a potřeboval jsem si nějak přivydělat. Otec mi navrhl, abych pěstoval zeleninu, ale já se rozhodl pro kytky. Maminka dělala v Sempře, kde jsem se poradil, a začal pěstovat růže. Postavil jsem si skleníky a vše zautomatizoval.

Manželka jako chemička se zase starala o perfektní hydroponickou výživu.

Prý si vaše růže zahrály i ve filmu?

Ano, ve snímku S tebou mě baví svět. Jak jde Satinský odprošovat manželku s růžovým pugetem růží odrůdy garnetek, tak ten jsem vázal já. Řekl jsem si tehdy o závratných pět tisíc korun. Tehdy jsem byl totiž jediný v republice, kdo měl v lednu růže.

Přitom jste ale už pracoval jako technický šéf v motolské nemocnici...

Jsem takový hledač výzev, a když byl v roce 1986 konkurz na technického ředitele, tak jsem se přihlásil. Jednak mě nemocnice lákala jako technika a pak jsem chtěl mít přístup k lepší lékařské péči pro otce. Byl totiž vážně nemocný a já doufal, že mu pomohu. V nemocnici jsem se naučil řídit lidi, měl jsem asi 260 podřízených, třeba na výměnících dělali disidenti Jan Dobrovský se synem nebo Vladimír Mlynář.

A protože měla být nemocnice takovou výkladní skříní socialistického zdravotnictví, jezdili jsme kupovat technologii na Západ. Tam jsem objevil potenciál zdravotnictví, jak má vypadat. Když přišla revoluce, dal jsem hned výpověď, během pěti týdnů objevil u Slaného volný kravín a začal budovat byznys s nemocničními lůžky.

Na stejném místě vyrábíte lůžka dodnes a vyvážíte je do celého světa. Neplánujete vyrábět i jinde?

Zatím ne. Ve Slaném jsme schopni na špičkové technologii vyrobit 100 tisíc postelí ročně, letos jich prodáme 46 tisíc. Jedna z několika montážních linek totiž produkuje až 90 lůžek za směnu. Mít další montážní závod by se vyplatilo jen v lokalitě, kde se ročně prodá deset tisíc postelí.

Mohlo by se vám to podařit třeba v USA? Tam jste teď zaznamenali jeden z vašich největších úspěchů.

Právě jsme vyhráli velký tendr pro řetězec nemocnic Baptist Health Care v USA na Floridě na okamžitou dodávku více jak 300 hi-tech nemocničních lůžek a 25 lůžek pro kritickou péči. Celkem za téměř dva miliony dolarů a k tomu ještě exkluzivní právo na všechny postupné dodávky lůžek do jejich devíti nemocnic v příštích pěti letech. Je to skvělá zakázka, jedná se o prestižní nemocnice.

Důležitější je však i zařazení naší firmy na list dodavatelů již několika významných nákupních společností, které organizují centrální nákup pro tisíce nemocnic ve všech státech USA. Patříme tak mezi dvě neamerické společnosti, které se v této zdravotnické technice na trh USA za posledních padesát let vůbec dostaly.

Odhaduji, že za druhé letošní čtvrtletí bude obrat dodávek do USA činit 2,5 milionu dolarů a letošní obchodně první úspěšný rok v USA bude zakončen obratem až devět milionů.

Divím se Nečasovi, já bych to dělat nemohl

Ve Slaném jste za ODS v radě města. Nemáte i vyšší politické ambice?

Já bych to nemohl dělat. Mojí životní filozofií je obklopovat se lidmi, kterým mohu vytvářet podmínky, aby se práce dařila. Ale takové lidi si musíte vybrat, aby vám ten hodinový strojek fungoval.

V politické demokracii to nejde. Demokracie vám nadělí zápas a mě nebaví zápasit o nějakou myšlenku s lidmi, kteří na vás permanentně připravují podraz.

Mě baví, když tu myšlenku přinesu a lidé pozitivně přemýšlejí, jak ji rozvinout nebo vyřešit.

Všimněte si dnes reforem. Lidé ve volbách řekli, že se musí snížit dluh. A bylo jasné, že se budou utahovat opasky. Ale v praxi se z toho stala nekonečná story a vůbec se divím slušnému a rozumnému Nečasovi, že má sílu to řešit. Navíc je to ještě podmazané fauly, které jsou dnes definované odhalením korupčních a manažerských selhání, jež se dají na každého vytáhnout.

Proto bych to nemohl dělat. Moje přidaná hodnota pro společnost je mnohem vyšší tady v Linetu než se hádat s politiky. Navíc nic bych nezmohl.

V rámci své společenské odpovědnosti ale věnuji hodně času výuce na vysoké škole, práci v různých vládních radách, ve vedení svazu průmyslu či vědeckých radách ČVUT a Ústřední vojenské nemocnice.

Ve vysoké politice se profilovat nechcete, ale v byznysu jste měl vždycky vysoké cíle...

Nikdy jsem neměl daleko k tomu mít vyšší cíle, než jsem byl schopen sám zrealizovat. Podnikatel je ekonomický sportovec a nic jiného než neustálé vítězství ho nezajímá.

Proto máme tak málo přihlášených byznysmenů do nejrůznějších soutěží, protože se ještě necítí, že by to vyhráli. Peníze se mohou vydělávat i pro vyšší cíle. Bill Gates dal světu rozvoj osobních počítačů a z vydělaných desítek miliard dolarů dnes věnuje většinu na charitu. Takže je lidstvu prospěšný v mnoha rovinách.

Zmiňujete Gatese, jak se v charitě angažujete vy?

Koupil jsem s kolegy ve Slaném kasárna, která jsme přestavěli, takže tam bydlí 500 lidí. Zbyly dva veliké domy, každý o pěti tisících metrech, pro které hledám náplň.

Požádal jsem místní řád karmelitánů, aby mi pomohl. U církve mám totiž vysokou míru naděje, že takový sociální projekt přežije desetiletí, možná staletí, protože církev - bez ohledu na to, o jakou konkrétně jde - je nejdéle fungující firma na světě.

Čím jsem starší, tím více hledám odpověď na různé otázky, i když jsem nevěřící.

A fascinuje mě, že pár karmelitánů obnovilo z ruin klášter, že jsou jako včeličky, že pro ně čas a lidská existence je součástí delšího období. Že přidají kousíček a jsou spokojeni se svojí úlohou, zatímco my se upínáme, co bude zítra a jak to dostatečně užijeme.

Marcela Honsová, Jan Štětka

Vlastnická struktura mezinárodního holdingu Linet

»I já jsem si v naší posteli pomarodil. Hned jsem viděl plusy a minusy - ty se musely okamžitě odstranit,« říká Frolík. Foto: Jan Rasch

Z provazů jsem na vojně drhal obrazy. Sovičky chtěl mít na zdi každý...naučil jsem je dělat vojáky a lampasáky motivoval, aby je prodávali...měsíčně jsem vydělal asi šest tisíc, mohl jsem si koupit i auto...udrhali jsme třímetrovou ženu v kroji, se kterou jsme vyhráli ASUT...nakonec jsme byli nejen slavní, ale i zdrhali celou vétřiesku sisalu. Foto: Jan Rasch