Konec avantgardy? Otázku, která je současně názvem aktuální výstavy v Městské knihovně v Praze, si položili mladí čeští umělci uprostřed druhé světové války.

Jejich odpověď zněla: Ano. Avantgarda je mrtvá.

Rozsáhlá pražská přehlídka, která je výsledkem dlouhodobého výzkumu, ale ukazuje něco jiného. Avantgardní tendence zůstaly důležitým uměleckým východiskem ještě dlouho poté, co nacistickou ideologii v českém prostředí vystřídal socialistický dogmatismus.

Výstava s podtitulem Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu potrvá do 25. září.

"Tvorba většiny umělců byla vyhraněně individualistická, přednostně se zabývala otázkami identity. Po válce se však začalo ukazovat, že dějiny moderního umění neskončily," říká kurátorka a autorka koncepce výstavy Hana Rousová. Podle ní se o prodloužení života avantgardy zasloužili hlavně umělci blízcí surrealismu.

Ohlasy z Paříže

Umění v rozmezí let 1938-1948 zahrnuje díla významných tvůrců, kteří prostě jenom v té době malovali (fotili, sochali), ale má i své specifické a do pražské výstavy dosud neobjevené kapitoly.

Konec avantgardy? lze tedy číst pouze jako výčet prací jedinečných autorů, jakými byli Emil Filla, Jan Kotík, Alén Diviš, Josef Istler, Jindřich Štyrský, Toyen, Josef Sudek či Miroslav Hák, anebo sledovat předkládané souvislosti. Kunsthistorička Hana Rousová přizvala k práci dalších pět odborníků, z nichž každý "objevil" něco svého.

Přehlídka začíná dobovým výkladem, respektive rekonstrukcí pařížské výstavy, na níž Josef Šíma a Paul Eluard v roce 1946 představili podle svého výběru nejzajímavější české malíře a sochaře. Rekonstrukce pětašedesát let staré výstavy se nezdařila stoprocentně. Díla, jež nebylo možné dohledat, připomínají reprodukce nebo příbuzné práce.

Surrealismus, skvělý na depresi

V následujících sálech je nahuštěno velké množství děl. Důmyslné diagonální dělení místností je porcuje do stručných, ostře vyhraněných kapitol. Ty mohou být formální (pohromadě vystavují například surrealisté či fotografové), anebo tematické.

K oblíbeným námětům doby protektorátu patřila díla národních autorů, především Erbenova Kytice a Máj Karla Hynka Máchy. Deprese a beznaděj se však nejlépe vyjadřovaly individuálně, často abstraktní malbou. Také surrealismus se pro takovou náladu zdál být jako stvořený.

Snazší, i když současně riskantnější pozici měli fotografové - a nemuseli snímat přímo vyhladovělé ulice polepené protižidovskými vyhláškami.

 

 

Výmluvný je Sudkův niterný soubor symbolických výjevů - uražená hlava gotické madony, překladiště zvonů určených k roztavení pro vojenské účely. Patřičného docenění se dostává tajnému fotografickému deníku Zdeňka Tmeje, jenž fotografoval podmínky totálně nasazených v říši.

Poněkud krutou ukázku avantgardy představují propagační fotografie a koláže neznámého autora, který pro nacisty fotografoval třídění majetku zabaveného transportovaným Židům.

Poslední kapitola výstavy Konec avantgardy? má dokumentární charakter. Ukazuje pouliční propagandu okupantů i undergroundovou reakci na ni.

 

Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu
Městská knihovna v Praze, do 25. 9.