V inscenaci jednoho z nejinovativnějších choreografů současnosti Jean-Christopha Maillota, uměleckého ředitele slavného souboru Les Ballets de Monte Carlo, uvedlo Národní divadlo v Praze premiéru Prokofjevovy Popelky.
Po sérii ne příliš úspěšných baletních premiér tak do svého repertoáru získalo titul světových kvalit.
Maillotova Popelka je výsostné moderní taneční divadlo. Navíc natolik dobře zpracované, že příběh zůstává srozumitelný i dětem. Maillot zachoval jádro pohádky o Popelce, pouze ji více posunul do symbolické roviny.
Kouzlo víly nemizí úderem půlnoci, ale teprve když se Popelka začne vzhlížet v kráse a bohatství, čímž ztrácí svou prostotu.
Maillot akcentoval také druhou dějovou linku - příběh Popelčina otce, který skrze lásku své dcery prozře, jakým byl slabochem v područí macechy, od níž se při vzpomínce na skutečnou lásku Popelčiny matky nakonec dokáže osvobodit.
O střevíček vlastně nejde
Choreografie je výjimečná svou emotivností. V duetech prince a Popelky jde skutečně o lásku, nikoli o krásné šaty a kouzelný střevíček. Velmi těžko bychom hledali jiného choreografa, který by tak vynalézavě dokázal tanci vtisknout silné emoce jen čistě tanečními prostředky, bez jakékoliv pantomimické pomoci. Naprosto přirozeně a nenuceně, jako kdyby jenom dýchal.
Minimalistická scéna Ernesta Pignon-Ernesta je vytvořena pouze náznaky obrovských listů papíru, které evokují otevřenou pohádkovou knihu. Jediným rušivým prvkem jsou některé příliš odosobněné kostýmy Jérôma Kaplana, především však kostýmy zlých sester, jež byly prezentovány jako dívky posedlé ideálem krásy. Hlavy mají omotány něčím, co vypadá jako obvazy z nemocnice - asi byly na plastických operacích. V kombinaci s barevnými punčochami a podvazky to působí poněkud obskurně.
Sboristky v hlavních rolích
Nové koště dobře mete, a tak nový choreograf zamíchal souborem Baletu Národního divadla a na rozdíl od prvního obsazení, v němž ústřední dvojici ztvárňují hvězdy baletu Národního divadla Adéla Pollertová a Alexander Katsapov, si pro hlavní role druhého obsazení vybral tanečnice ze sboru. Dal jim tak životní příležitost a současně ukázal, jaké skryté poklady tento baletní sbor ukrývá.
Pohyb vyvěrá z těla
Dominantou inscenace s jedinečným osobním espritem je bezesporu Aya Watanabe ztvárňující vílu-matku.
Její pohyby působí přirozeně, jako by z jejího těla vyvěraly - projev koresponduje se zářivým zlatým kostýmem a šibalský herecký projev se výborně hodí ke ztvárnění onoho dobrého elementu, jehož pomoc Popelka k dosažení svého štěstí potřebuje.
Jade Clayton v titulní roli je dalším mimořádným objevem. Jemným ženským zjevem se pro roli výborně hodí, tančí s lehkostí i technickou jistotou a navíc má skutečnou Popelčinu nožku - dokonale klenutý baletní nárt. Pro takový musí princ scestovat celý svět.
Maillotova Popelka posílila repertoár baletu pražského Národního divadla o umělecky progresivní a zároveň vysoce kvalitní titul, a navíc odhalila skryté "popelky" - talenty v souboru.
Sergej Prokofjev
Popelka
(Režie a choreografie: Jean-Christophe Maillot)
Praha, balet Národního divadla
První premiéra 14. dubna, nejbližší repríza 21. května
Jade Clayton jako Popelka a Viktor Konvalinka jako princ
