Ngun Peng Siakhel musel společně se ženou a dvěma malými dcerami utéct z rodné vesnice v Barmě, protože vojáci jejich vlastní země je zneužívali k nuceným pracím. Čtyřčlenná rodina  měsíce živořila v malajských městech a snažila se přežít, jak se dalo. V létě dostali v Česku azyl, v úterý jim dalo Město Stará Boleslav klíče od nově zrekonstruovaného a zařízeného bytu. Rodiče dostali práci a dcery už chodí do školy. Začínají tu nový život jako političtí azylanti.

HN: Proč jste se rozhodli z Barmy útect?

Museli jsme uprchnout před vojenským režimem. Neměli jsme už na výběr. Barmská armáda nutila vesničany k nedobrovolné práci. Nutili vesničany, včetně dětí, nosit jim věci a bojovou výzbroj. Přepadávali vesnice, brali lidem jídlo i majetek. Donutili nás třeba pracovat na různých stavbách bez nároku na odměnu.

HN: Jak se vám podařilo z Barmy uprchnout?

Z Barmy jsme utekli do Thajska a odtamtud dál do Malajsie. Většinou jsme museli jít pěšky, celou cestu z naší vesnice v Barmě. Občas nás přepravovali převadeči v autě a na lodi.

Barmští uprchlíciHN: Jak dlouho jste žili na útěku?

Šest let jsme přežívali v Malajsii. Žili jsme tam, kde se dalo. Příležitostně jsme pracovali, měli jsme jsme uprchlický status.

HN: Jak jste se dostali právě do České republiky?

V Malajsii jsme se registrovali na úřadě komisaře OSN pro uprchlíky. Po půl roce nám OSN zprostředkovalo nabídku České republiky, že můžeme být přesídleni právě sem.

HN: Co jste o Česku věděli, než jste sem přijeli?

Vlastně skoro nic. Jenom to, že je tu zima.

HN: Jak vnímáte Českou republiku nyní?

Líbí se nám tady, přestože tu máme mnoho překážek. Samozřejmě čeština je pro nás hodně těžká, počasí je úplně jiné, je tu velká zima. A také jídlo je tu hodně odlišné od naší kuchyně.

HN: A jak vám tedy chutná české jídlo? Budete si tu vařit českou kuchyni?

Ne, prozatím zůstaneme u našich jídel. Zatím jsme vlastně ani neměli moc příležitostí české jídlo ochutnat.

HN: V Barmě jste byl učitelem. Jste připraven na to, že tady budete dělat práci, která neodpovídá vaší kvalifikaci, například sázet stromky nebo uklízet ulice?

Ano. Na to jsme psychicky připraveni. A budeme se snažit pracovat pečlivě. Pokusíme se také postupem času se dostat k jiné práci, proto se teď hlavně chceme rychle naučit český jazyk.

HN: Máte dvě malé dcery, osm a dvanáct let. Jak ony snášely celou tu cestu a teď nový život v Česku?

Na začátku bylo dětem smutno. Ale v Česku už od léta chodí do školy, kde získaly nové kamarády. Teď už jsou tu rády.

HN: Češi často nejsou vůči cizincům právě otevření. Počítáte s tím, že můžete mít během začleňování i určité těžkosti?

Zatím jsme tu potkávali jenom samé milé a přívětivé lidi. Opravdu jsme tu našli velmi milé přijetí a jsme strašně šťastní, že nás sem Bůh dovedl. Ale počítáme s tím, že to tu může být také jinak.