Ngun Peng Siakhel musel společně se ženou a dvěma malými dcerami utéct z rodné vesnice v Barmě, protože vojáci jejich vlastní země je zneužívali k nuceným pracím. Čtyřčlenná rodina měsíce živořila v malajských městech a snažila se přežít, jak se dalo. V létě dostali v Česku azyl, v úterý jim dalo Město Stará Boleslav klíče od nově zrekonstruovaného a zařízeného bytu. Rodiče dostali práci a dcery už chodí do školy. Začínají tu nový život jako političtí azylanti.
HN: Proč jste se rozhodli z Barmy útect?
Museli jsme uprchnout před vojenským režimem. Neměli jsme už na výběr. Barmská armáda nutila vesničany k nedobrovolné práci. Nutili vesničany, včetně dětí, nosit jim věci a bojovou výzbroj. Přepadávali vesnice, brali lidem jídlo i majetek. Donutili nás třeba pracovat na různých stavbách bez nároku na odměnu.
HN: Jak se vám podařilo z Barmy uprchnout?
Z Barmy jsme utekli do Thajska a odtamtud dál do Malajsie. Většinou jsme museli jít pěšky, celou cestu z naší vesnice v Barmě. Občas nás přepravovali převadeči v autě a na lodi.
HN: Jak dlouho jste žili na útěku?
Šest let jsme přežívali v Malajsii. Žili jsme tam, kde se dalo. Příležitostně jsme pracovali, měli jsme jsme uprchlický status.
Co nám přinesou uprchlíci dobrého? Allstar Refjudží Band nabízí odpověď - čtěte ZDE
Česko přijme další skupinu uprchlíků z Barmy - čtěte ZDE
Tři týdny na moři: Barmánce vyhoštěné z Thajska vylovili u Indonésie - čtěte ZDE
HN: Jak jste se dostali právě do České republiky?
V Malajsii jsme se registrovali na úřadě komisaře OSN pro uprchlíky. Po půl roce nám OSN zprostředkovalo nabídku České republiky, že můžeme být přesídleni právě sem.
HN: Co jste o Česku věděli, než jste sem přijeli?
Vlastně skoro nic. Jenom to, že je tu zima.
HN: Jak vnímáte Českou republiku nyní?
Líbí se nám tady, přestože tu máme mnoho překážek. Samozřejmě čeština je pro nás hodně těžká, počasí je úplně jiné, je tu velká zima. A také jídlo je tu hodně odlišné od naší kuchyně.
HN: A jak vám tedy chutná české jídlo? Budete si tu vařit českou kuchyni?
Ne, prozatím zůstaneme u našich jídel. Zatím jsme vlastně ani neměli moc příležitostí české jídlo ochutnat.
HN: V Barmě jste byl učitelem. Jste připraven na to, že tady budete dělat práci, která neodpovídá vaší kvalifikaci, například sázet stromky nebo uklízet ulice?
Ano. Na to jsme psychicky připraveni. A budeme se snažit pracovat pečlivě. Pokusíme se také postupem času se dostat k jiné práci, proto se teď hlavně chceme rychle naučit český jazyk.
HN: Máte dvě malé dcery, osm a dvanáct let. Jak ony snášely celou tu cestu a teď nový život v Česku?
Na začátku bylo dětem smutno. Ale v Česku už od léta chodí do školy, kde získaly nové kamarády. Teď už jsou tu rády.
HN: Češi často nejsou vůči cizincům právě otevření. Počítáte s tím, že můžete mít během začleňování i určité těžkosti?
Zatím jsme tu potkávali jenom samé milé a přívětivé lidi. Opravdu jsme tu našli velmi milé přijetí a jsme strašně šťastní, že nás sem Bůh dovedl. Ale počítáme s tím, že to tu může být také jinak.