Každý zákon je svým způsobem nedokonalý, a tak umožňuje přinejmenším dvojí výklad, říká Ivana Štenglová, předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR (NS ČR) a autorka 13. vydání populárního komentáře k obchodnímu zákoníku.

"Ale já nepovažuji za poctivé uvádět jedinou správnou odpověď v momentě, kdy jich může být více," odpovídá Štenglová na mezi advokáty populární bonmot, zda komentář k zákonu končí tam, kde začíná problém. Jak navíc zdůrazňuje, není možné předjímat všechny budoucí problémy, aniž by k nim byly poskytnuty konečné a pravdivé odpovědi. Za hlavní inspiraci v tomto ohledu považuje zejména soudce nižších instancí, kteří stojí v první linii a čelí těmto problémům mnohem dříve, než se dostanou k Nejvyššímu soudu.

Jak předsedkyně senátu NS ČR, která v něm působí od roku 1996, připouští, ani ona sama v některých případech nerozhodla správně. V těchto situacích si velice váží velkého senátu NS ČR, jehož hlavním úkolem je právě sjednocování rozhodovací praxe soudu.

Žaloby na statutární orgány jsou velice vzácné

Není tajemstvím, že se v současnosti rekodifikuje občanské právo, ale již méně se mluví i o rekodifikaci práva korporátního, které s ním přímo souvisí. Štenglová, která je na NS ČR osobou odpovědnou právě za agendu korporátního práva, se domnívá, že "k žádné katastrofě by nedošlo ani v případě nedokončení tohoto procesu". "Praxe se prostřednictvím novel zákonů a rozhodnutími soudů se spoustou problémů vypořádala již nyní," říká s tím, že nový zákon lze však využít ke zlepšení současného stavu.

Za nejzásadnější nedostatky současné úpravy považuje zejména mezery v úpravě odpovědnosti statutárních orgánů společností, určitých oblastí insolvenčního práva obchodních společností a v úpravě neplatnosti usnesení valné hromady.

Odpovědnost statutárních orgánů (tedy jednatelů, členů představenstva a dalších) představuje jednu z hlavních oblastí zájmu Štenglové. Za nejvíce zarážející považuje faktickou nemožnost dopracování se dostatku informací, dokumentů nebo podkladů o činnosti statutárních orgánů. "Těžko se dá očekávat, že způsobí-li statutární orgán společnosti škodu, tak ji bude sám po sobě i vymáhat," upozorňuje na jeden z paradoxů. Podle ní je tento fakt jedním z důvodů, proč jsou žaloby na náhradu škody vůči statutárním orgánům velice vzácné. "Ve své kariéře jsem se osobně setkala pouze s přibližně desítkou případů," říká. Navíc ve většině případů k těmto žalobám dle Štenglové dochází až v situaci, kdy žalobu podává insolvenční správce po zahájení insolvenčního řízení.

Za další žhavou otázku považuje Štenglová odpovědnost statutárního orgánu po prohlášení konkurzu, kdy většinu jeho pravomocí vykonává insolvenční správce. Zde upozorňuje Štenglová na rozhodnutí NS ČR publikované v minulém roce, ve kterém bylo rozhodnuto, že statutární orgán je odpovědný i v době, kdy ve společnosti většinu pravomocí vykonává insolvenční správce. "V těchto situacích není podstatné to, zda statutární orgán mohl něco udělat, ale že to skutečně udělal," říká s odkazem na případ, kdy mělo dojít ke škodě na majetku společnosti. její senát NS ČR v souvislosti s tím rozhodl, že statutární orgán odpovídá i za škodu vzniklou z neplatně uzavřených smluv tímto statutárním orgánem v době po prohlášení konkurzu.

Každé soudní rozhodnutí má svého oponenta

Ve Spojených státech amerických má Nejvyšší soud pravomoc sám rozhodnout, kterými rozhodnutími se bude zabývat a kterými nikoliv. Tento způsob přezkumu rozhodnutí je ovšem zcela odlišný od českého, kde je NS ČR přísně svázán důvody uvedenými v občanském soudním řádu pro dovolání.

"Americký přístup jsem vždy považovala za velice zajímavý. Konstruovat Nejvyšší soud jako třetí instanci, která rozhoduje obecně v jakýchkoliv sporech, nepovažuji za ideální," říká s tím, že Nejvyšší soud by měl rozhodovat pouze v nejdůležitějších sporných věcech, kde jde o řešení právně nejpodstatnějších problémů. "Dokážu si představit, že by byl tento model pro Českou republiku přínosem," dodává.

Podstatnou otázkou pro justici zůstává i zpětná vazba k rozhodování a následná kritika. Štenglová k sjednocování rozhodovací praxe soudu čerpá kritické názory zejména z odborného tisku, ale i z právních blogů. Sama, s nadsázkou sobě vlastní, s oblibou říká, že každé soudní rozhodnutí se nejméně jednomu z účastníků nelíbí a někdy se stává, že se nelíbí ani jednomu z nich. Jak ale předpokládá, vzhledem ke stavu české legislativy o podněty pro diskuse a psaní komentářů nouze nebude.

A co předsedkyně senátu NS ČR považuje za jednu nejpodstatnějších změn v justici posledních let? "Zlepšení kvality a rychlosti rozhodování. Je tu velké množství mladých soudců, kteří vstupují do justice. A kvalita vychází z možnosti mladých soudců spolupracovat s jejich zkušenějšími kolegy," uzavírá.

 


IVANA ŠTENGLOVÁ
Vzhledem ke stavu české legislativy o podněty pro diskuse nouze nebude, říká předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR.
FOTO: HN - LIBOR FOJTÍK

Související