Střed Káhiry, ulice Talát Charb - bojová zóna, ve které už neplatí žádná pravidla. Skupina lidí u pouličního zátarasu zastavuje taxi, v němž se s ostatními novináři snažíme opustit uzavřenou oblast kolem náměstí Tahrír a přesunout se na bezpečnější, druhou stranu řeky Nil, k českému velvyslanectví nebo do hotelu Sheraton, lépe střeženého několika tanky.
V malém hotelu, kde jsme bydleli, byli stále nervóznější ze zpráv, že ozbrojené gangy prohledávají ubytovací zařízení a hledají zahraniční novináře, s jejichž evakuací údajně pomáhá armáda.
Kolegy v té době už vystěhovali a mířili na letiště, bez jednoho z fotografů, který strávil v zajetí armády skoro celý den.
Ve středu večer už nikdo z nás nevycházel, stačilo ujít pár kroků na ulici a člověk byl zadržen. „Kdo jste? Ze které země? Pas!“ pronásleduje mě nejprve jeden, a pak už desítky lidí. Za železnou mříží hotelu nachází o pět minut později úkryt i kolegyně, studentka.
V pátek v sedm hodin ráno, hned po ukončení nočního zákazu vycházení, odjíždíme taxíkem směrem k českému velvyslanectví, do klidnější části města.
Hned po pěti stech metrech nás zastavuje pouliční „hlídka“ – do otevřeného okna k řidiči strčí jeden muž nabitou pistoli. Ostatní se zároveň snaží zastavit člověka, který běží do sousední ulice, a střílejí do vzduchu.
„Zavazadla, pasy,“ poroučí jeden z nich, za přihlížení egyptského vojáka. Část věcí a peněz mizí, ostatní zůstávají ležet na chodníku. Příslušník armády nakonec rozhodne, že můžeme jet dál. Taxikář pak objíždí zónu bojů, okolí Egyptského muzea, a míří přes most na druhý břeh.
Na českém velvyslanectví se dozvídám, že všichni zatčení kolegové už byli propuštěni a míří na letiště. Policie ale ani dnes není v ulicích – na velvyslanectví po ní zbyla jen prázdná budka. Pátek, den, slibující nejtvrdší bitky, je teprve na začátku.
