Poslední březnový pátek roku 1967 byli návštěvníci londýnského klubu Finsbury Astoria svědky mimořádné podívané, jež se stala jedním z ikonických momentů moderní hudby. Americký kytarista Jimi Hendrix dohrál závěrečnou skladbu, položil svou kytaru Stratocaster na zem, polil ji lihem a zapálil. Na následujícím koncertě udělal totéž. Zapalování kytary se postupně proměnilo v téměř pravidelný rituál. Vyjadřoval touhu po destrukci, ale i po svobodě - v jediném činu se zrcadlil rozpor celé dekády. Hendrixova krátká životní trajektorie, završená po sedmadvaceti letech a třech vydaných albech smrtelným předávkováním léky, ukazuje, jak tenká hranice tyto dvě ambice dělila.

Tvůrčí svobodu si Hendrix začal osvojovat poté, co opustil vojenskou školu a začal spolupracovat s rokenrolovými legendami těsně za zenitem. Little Richard, B. B. King - s takovými hvězdami hrál na začátku 60. let, oči mu ale otevřela tvorba jeho vrstevníka Boba Dylana. A pomohla mu najít vlastní výraz. Zatímco Dylan posunul hranici zpěvu, Hendrix navždy změnil hru na kytaru.

Lehkost, s jakou prohazoval nástroj během hraní na pravou a levou stranu (nebo hrál zuby, případně si jej dával za krk), dýchá i z jeho hudby. Kytara nebyla Hendrixovi protivníkem, ale nástrojem, nad nímž lze mít absolutní kontrolu a kterého lze přimět, aby plakal, nebo se smál.

Před dvěma lety se slavný zapálený Stratocaster ocitl opět v Londýně, a to na aukci galerie Idea Generation. Kytara byla vydražena za více než milion dolarů. Ohoření jí na ceně očividně neubralo.

Foto: ČTK

Související