Pražští symfonikové uvedli ve středu Beethovenovu Devátou symfonii, dnes se koncert opakuje.
Je to jeden z dalších občasných návratů Gerda Albrechta, v 90. letech po nějakou dobu kontroverzního šéfdirigenta České filharmonie.
V Rudolfinu dnes a v pátek filharmonie připomíná 120 let od narození Bohuslava Martinů, takže není Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK zrovna nutné vyčítat, že neudělal totéž a že právě 8. prosince, ve výroční den, hrál Beethovena.
Devátá symfonie s Ódou na radost, po léta spojovaná se závěrem Pražského jara, je ovšem díky svému poselství a patosu pociťována jako dílo výjimečné a téměř sváteční. Její zařazení na všední den do adventní doby nemá proto žádný jednoznačný a jasný důvod a potenciál skladby tak zůstal trochu nevyužit.
Gerd Albrecht, letos pětasedmdesátiletý, proslul v pozici prvního zahraničního šéfa České filharmonie jako umělec, který zbytečně převádí výhrady ke svým výkonům na národní strunu.
Přestože z minulosti byl znám jako příznivec české hudby a naděje části filharmoniků vkládané do jeho příchodu měly jistou logiku, od počátku bylo pražské angažmá německého umělce doprovázeno pachutí z nedobrovolného odchodu Jiřího Bělohlávka a čím dál víc i z některých Albrechtových výroků. Nakonec převážily důvody pro předčasné ukončení jeho zdejší mise.
To už je minulostí, mezitím v cizině mimo jiné natočil další hudbu české provenience a také už opět dirigoval naši filharmonii. Také ho ovšem dostihl jeho věk. S Pražskými symfoniky a Českým národním sborem nyní působil nevýrazně a Beethovenově partituře nedal nic jedinečného.
Provedení mělo parametry obyčejnosti a průměru: působilo jako neusazené, neinspirované a nepříliš zajímavé - a to je u podobné skladby, málokdy hrané, dvojnásob škoda.
Albrecht se teď nechal slyšet v tom smyslu, že Bohuslava Martinů nepočítá mezi ty nejsvětovější české autory. Má na takový názor samozřejmě právo, i když je to pohled diskutabilní. Asi je logické, že tedy nepřijel dirigovat Martinů a že naopak chtěl potvrdit velikost Beethovenovu.
Má to však i druhou stránku. Už v 90. letech bylo naopak zřejmé, že Albrecht sám je dirigentem možná v dramaturgii někdy zajímavým a vcelku dobrým, ale nikoli světovým. Ani nyní tento neodbytný dojem bohužel nevyvrátil.
