Kazuo Ishiguro vnesl do současné britské literatury hebkost japonské zahrady, která hladí a zároveň děsí tím, jaké hlubiny se pod ní skrývají. V románech tohoto naturalizovaného Brita rodem z Nagasaki je totiž jen zdánlivě vše, jak se patří. Krajina duše klíčových postav je sice úhledná jako dálněvýchodní rytiny, gesta hrdinů budí dojem spořádanosti tak typické pro obě ostrovní kultury, nicméně promluvy, úvahy i skutky hrdinů zakrátko prozradí, že jim autor přisoudil něco pokřiveného a čeká, nakolik se nás ta podivnost dotkne.

V "pěti příbězích o hudbě a soumraku" zahrnutých do svazku Nokturna (2009), jenž nyní pohotově vychází i v českém překladu, prověřuje Kazuo Ishiguro toto umění také na úsporné ploše nejpronikavějšího prozaického žánru - povídky, která umí rozpůlit lidské osudy na Předtím a Potom.