Charita, ze které se stává i velký byznys

Pomoci, a přitom vydělat. Myšlenka mikrofinancování je jednoduchá a přitažlivá. Investorům nabízí možnost přispět na rozvoj drobného podnikání v zemích třetího světa. A to konkrétnímu člověku na konkrétní projekt. A ještě k tomu vydělat. Výnos může být až osm procent.

Funguje to jednoduše. Stačí vybrat některého z podnikatelů na specializovaných webových stránkách a poslat mu pár stovek nebo tisícovek. Životní náklady v oblastech, kam peníze směřují, jsou nízké, a tak stačí k rozvoji pekařství nebo zemědělské usedlosti jen zlomek nákladů, které by byly potřeba v Evropě.

Systém mikrofinancování vychází z toho, že drobný podnikatel z málo rozvinuté části světa nemá šanci dosáhnout na tradiční úvěr od banky. "Banky se obvykle tak malými půjčkami nezabývají, a pokud ano, požadují tak jako u vyšších částek finanční výkazy třeba za pět let. A ty vede jen málokterý malý podnikatel, třeba už proto, že je negramotný," říká ekonom Pavel Kohout, jenž v Česku stál u zrodu portálu myelen.com, který se zabývá mikroúvěry pro Mexiko. Problémem je dostupnost finančních služeb - v některých oblastech by podnikatel musel kvůli návštěvě banky strávit na cestě třeba i několik dnů.

Další alternativou jsou pak už jen místní lichváři. Ti ale vyžadují zástavu a za půjčku si naúčtují sazby až ve stovkách procent za rok. Mikroúvěry přidávají do této omezené nabídky další prvek. Přinášejí peníze z oblastí, které mají dostatečné zdroje kapitálu, tam, kde je kapitál naopak nedostatkové zboží.

Úvěr podnikatel obvykle splácí týdně, při setkání se zástupcem mikrofinanční instituce, která půjčku poskytla. Zárukou pro investora je ale především systém, kdy za peníze neručí jednotlivec, ale hned několik lidí ze stejné komunity. Vymáhání splátek je tak silně podpořeno místními autoritami. Díky tomu bývá návratnost investic vysoká, konkrétně u českého webu myElen, přesahuje 97 procent. Kvůli finanční krizi je problém spíše než na straně dlužníků v nízkém zájmu investorů, a tak projekt ve srovnání s velkými zahraničními weby stagnuje.

To je ale ve světovém měřítku výjimka. Mikroúvěry jsou tak úspěšné, že se z nich stává velký byznys. Vloni, tedy během krize, mikrokreditové ústavy vydělaly přes 1,2 miliardy dolarů. Toho si samozřejmě všímají tradiční finanční instituce. Řada původně mikrofinančních institucí také získala svou činností už tak velký kapitál, že se mohla transformovat na regulérní banky. V praxi to znamená, že v oblasti původně sociálního investování, která byla ještě nedávno doménou neziskových organizací, dnes už na zisk zaměřené společnosti obhospodařují dvě třetiny poskytnutých úvěrů. V této souvislosti ovšem zaznívají i kritické hlasy. Týkají se například výše úroků, které jsou u mikroúvěrů tradičně z našeho pohledu vysoké.

"Myšlenka se mi líbí, sám jsem investoval v Mexiku. Ptal jsem se, jestli mohu peníze poslat bezúročně. Ale o bezúročnou půjčku by ani tak nešlo, na rozdíl ode mne se lidé, kteří přímo v Mexiku tyto půjčky poskytují, úroku nevzdají. Ty jsou v dané oblasti běžné, z našeho hlediska ovšem vysoké, konkrétně v Mexiku se jedná o 20 až 25 procent," říká Jiří Bárta, výkonný ředitel Nadace Via.

Pavel Kohout však upozorňuje, že takové sazby jsou nutné i kvůli vysoké režii spojené se správou dluhu: "Vypadá to jako vysoké číslo, ale klienti, kteří mikroúvěry využívají, mají na úrovni svého podnikání překvapivě vysokou produktivitu práce a jsou schopni si vykalkulovat, jak jim živnost bude fungovat. Na rozdíl od lichvářů nejsou zaměřeny na to, aby stáhly lidi z kůže." Vydělávají na tom tedy všichni. Místní obyvatelé, kteří jinak na půjčku nedosáhnou, mikrofinanční instituce i investoři. Otázka, zda některé instituce tuto hranici s ohledem na jejich zisky přece jen nepřekračují, však zůstává.

Jak úspěšné půjčovaní peněz v malém může být? Tak například peruánský Edyficar založila v roce 1998 kanadská humanitární organizace Care. "Základní jmění činilo pouhých 3,5 milionu dolarů. Už o jedenáct let později se z malého půjčovatele stal kolos s portfoliem 210 milionů dolarů v půjčkách, se skoro 1200 zaměstnanci a dvě stě tisíci klienty. Care svůj podíl v Edyficar prodala bance Crédito del Perú za 96 milionů dolarů," píše v článku uveřejněném na www.finmag.cz Petr Preclík.

Přes vysokou návratnost prostředků je ale tento typ investic vždy spojen s rizikem a nezáleží vždy jen na úspěchu podpořeného podnikání. "Investor podstupuje riziko, to může být spojeno s kurzem měn nebo s politickou situací, která ovlivní třeba fungování mikrofinanční instituce v dané lokalitě. Proto by nemělo jít o zásadní investici volných zdrojů," domnívá se Jan Šimek z Broker Consulting.

Jak fungují mikroúvěry

Základem procesu je mikrofinanční instituce. Působí v oblasti, kam tečou peníze investorů. Stará se přímo na místě o vyhledávání vhodných projektů (zpravidla už fungující podnik, který potřebuje prostředky na rozšíření) a zároveň kontroluje splácení půjček. Provoz, který je vzhledem k tomu, že dohlíží osobně na splácení malých částek ve špatně přístupných oblastech, poměrně vysoký, financuje (stejně jako banka) z úroků, které platí podporovaní podnikatelé. Činnost nemá u všech organizací, kterých jsou po celém světě už tisíce, jen sociální rozměr. Jde také o výnosné podnikání. Řadě mikrofinančních institucí se už podařilo získat tak velký kapitál, že dále působí jako plnohodnotné banky.

Prostředky pro poskytování úvěrů může mikroinstituce získávat od drobných investorů. Specializované weby jim nabízejí možnost vybrat si konkrétního člověka, kterého chtějí podpořit. Některé z nich vyplácejí investorům procenta z půjčky, úročení se obvykle pohybuje mezi 5 a 8 procenty.

Mikroinstituce nepůjčují jednotlivcům, ale skupinám dlužníků žijícím ve stejné komunitě. Členové těchto "vesnických bank" ručí podle pravidla "jeden za všechny, všichni za jednoho". Mají tedy sami zájem na tom, aby doporučovali takového zájemce o poskytnutí úvěru, který má šanci na úspěch. Další zárukou je i skutečnost, že mikrofinance bývají obvykle jediným zdrojem prostředků v regionu a vesnická komunita proto nechce ohrozit svou kredibilitu.