O Romanu Tihelkovi vám mnozí řeknou, že jestli je některý z českých manažerů expert na země bývalého východního bloku, pak je to on. Letitý area manažer pro střední a východní Evropu firmy Konica Minolta vystudoval před revolucí v tehdejší Německé demokratické republice. A od roku 1991, kdy začal pracovat ve vídeňské centrále japonské firmy na kancelářskou techniku, postupně vystřídal Rumunsko, Česko, Maďarsko a Ukrajinu. Tam začal minulý měsíc. Až dokončí svůj úkol, s největší pravděpodobností ho čeká Balkán a skoro jistě dalších pět let v Rusku.

"Nejdrsnější to bylo v třiadevadesátém v Rumunsku. Země byla krátce po politickém převratu a v krámech nebyly ani základní potraviny. Nic tam pořádně nefungovalo. Když jsem chtěl jet na filiálku, tak mi kolegové sháněli kanystr benzinu 14 dní," vzpomíná Tihelka, jehož hlavní náplní práce je, zjednodušeně řečeno, vyvážet osvědčený model řízení firmy do dalších zemí a tam ho naroubovat na místní podmínky. "Dnes neexistuje, aby každá pobočka hospodařila a účtovala samostatně. Všechno musí být centralizované. Zásobování, fakturace, jedno telefonní číslo a na pobočkách pracují jen technici a obchodníci," vysvětluje firemní strategii.

Motivace požitkem

Tihelka má kolem sebe skupinu sedmi, osmi osvědčených kolegů, kteří mají přesně rozdělené úkoly a dobře znají své role. "Jsme taková rychlá rota a centrála nás posílá vždy tam, kde se firmě nedaří tak, jak by mělo a na nás je to tam dát rychle do pořádku. To se nám obvykle tak do dvou let vždycky podaří," zjednodušeně vysvětluje princip práce svého týmu.

Nejdůležitějším úkolem, se kterým Tihelka vždy do nové země přijíždí, je rozhýbat prodeje. A k tomu je potřeba umět lidi správně namotivovat. Za ty roky v tom má spoustu zkušeností. Se zajímavou situací se potkal v již zmiňovaném Rumunsku. Sliby bonusů za dosažený plán tam na prodejce vůbec nefungovaly. Tenhle tradiční typ motivace nebyl pro jejich mentalitu představitelný. "Tak jsem jim nakoupil octavie, dal jim firemní byty, vyplatil provize předem a pak jim řekl, že o to přijdou, pokud nesplní požadovaná čísla. Byla to moc chudá země a ti lidé si museli své štěstí nejdřív zkusit na vlastní kůži. Já tomu říkám motivace prožitkem. Zafungovala perfektně," vzpomíná.

Hlavní zásadou Tihelky je, že ke svým spolupracovníkům musí mít velkou důvěru. Podle něj jedině tým, který si navzájem věří a může se na sebe spolehnout, má šanci mít trvale kvalitní výsledky. "Já v podstatě nejsem žádný zázrak a nic zvláštního neumím, ale mám nějaký čuch na dobré lidi, které umím k sobě namíchat tak, že se po pracovní stránce vhodně doplňují a klape to mezi nimi i mimo kancelář," říká skromně.

Že je Tihelka dobrý "ejčár" lze doložit na příkladu, kdy ředitel, kterého po sobě našel v Rumunsku, tam v této funkci úspěšně působí už desátým rokem. Kdo by však Tihelku hledal na klientských akcích nebo golfových turnajích, nejspíš by ho tam nenašel. "Tam já strkám svoje lidi a sám rád zůstávám spíše v pozadí," říká Tihelka, který jako čerstvý absolvent technologie polygrafické výroby na univerzitě v Lipsku pracoval v Adamovských strojírnách nedaleko Brna. Jednoho dne zahlédl v Hospodářských novinách německy psaný inzerát. Díky studiu uměl jazyk velmi slušně, a tak se začetl. Rakouská pobočka firmy na kancelářskou techniku hledala pro nově otevíranou pobočku v tuzemsku člověka na řízení logistiky. "Tak jsem si ve slovníku našel, co to ta logistika vlastně znamená a vlakem vyrazil na pohovor do Vídně," vzpomíná Tihelka. Když se blížil k honosné budově sídla firmy, byla v něm malá dušička, ale dopadlo to dobře. "Něčím jsem je zaujal, nejspíš mou obstojnou němčinou, a oni mě vzali," vypráví Tihelka, který než vyjel do světa, chodíval ve Vídni často běhat. Měl totiž šéfa, který jogging miloval, a tak muselo běhat celé vedení. "Nebylo to ale vůbec špatné, měli jsme možnost si promluvit i neformálně mimo porady a vedlo to ke zdravější náladě i lepším výsledkům," pochvaluje si běhací kulturu Tihelka.

Vítěz bere vše

Společnost Konica Minolta platí za jedničku až dvojku ve výrobě a prodeji kancelářské techniky ve východní Evropě. Na tuto pozici jí pomohlo spojení s firmou Konica, výrobcem filmů a fotoaparátů, které proběhlo v roce 2002. Minolta v České republice tehdy dělala obrat 40 milionů eur, zatímco Konica pouhé dva. Sloučení tak proběhlo v duchu vítěz bere vše a určuje pravidla. "Proto svým kolegům pořád říkám, že musíme mít velký obrat, kdyby se znovu něco podobného dělo," usmívá se Tihelka.

A jak se firma vyrovnala se současnou krizí? Podle Tihelky to jediné, co lze dělat, je zapomenout, co bylo a nabídnout zákazníkům něco nového. Kdo prý tohle pochopí, pro toho žádná krize není. "V krizi lidi šetří, nové stroje si tedy asi nekoupí, tak jim například prodloužíme záruční lhůty, nabídneme lepší servisní podmínky, hlídáme objem, nákladovost nebo optimalizaci tisku a tak dále," říká manažer, pod jehož vedením za minulý rok zvýšila firma v Česku obrat o šest procent a v hrubém zisku narostla proti loňsku o třetinu.

Čím za svůj úspěch Roman Tihelka platí, je čas strávený mimo domov. "Skoro dvacet let jsem víkendový táta, děti jsem nikdy do školky nevodil. Pořád se někam balím, pořád někam cestuji, ale manželka všechno statečně zvládá. Jestli mě ale firma pošle do Ruska, tak ji tam tentokrát s kluky vezmu s sebou," uzavírá Tihelka, který se za pár dní vrací na Ukrajinu, kde ho čeká kontrola deseti poboček.


ROMAN TIHELKA
Expert na trhy bývalého východního bloku rád zůstává v pozadí. Na golf strkám kolegy, přiznává.
FOTO: HN - LIBOR FOJTÍK