Evropa nyní prochází velmi těžkým obdobím jak z hlediska hospodářského, tak politického a integračního. Řada ekonomů se shoduje na tom, že euro jako společná měna je výrazně ohroženo, především vysokými státními dluhy členských zemí eurozóny, přičemž do popředí vystupuje případ Řecka.

Reakce finančních trhů na problémy Řecka byla velmi rychlá. Ještě loni měly desetileté řecké dluhopisy o pouhé jedno procento vyšší výnos než německé. Po postupném zveřejňování účetních podvodů Řecka v prvním čtvrtletí letošního roku se řecké dluhopisy propadaly a výnos 10letých státních obligací stoupl až na současných téměř 8 procent navíc oproti německým. Během propadu řecký premiér Jorgos Papandreu reagoval silnými prohlášeními, že se "Řecko stalo obětí útoků spekulantů" a finanční trhy je třeba zregulovat.

Byla řecká ekonomika opravdu neoprávněně poškozena spekulanty? Co by se stalo, kdyby obchodování řeckých cenných papírů a jejich derivátů bylo na finančních trzích zásadně omezeno a nelikvidní? Má smysl zakázat prodeje cenných papírů nakrátko?

Někteří lidé se mohou domnívat, že existence finančních trhů a případné spekulativní obchodování s finančními nástroji problém Řecka prohloubilo. Tak tomu ale rozhodně není a je tomu dokonce naopak!

Faktem totiž je, že na finančních trzích není dost chytrých spekulantů. Pod pojmem spekulant v pozitivním slova smyslu je třeba si představit subjekt (může to být například hedgeový fond), který racionálně obchoduje pouze se svým vlastním kapitálem. Banky do této kategorie zahrnout nelze, protože využívají cizí kapitál a jsou tak vystaveny riziku morálního hazardu.

Spekulanti za krizi nemohou

Americkou hypoteční krizi ani současnou dluhovou krizi některých evropských zemí nezpůsobili v žádném případě spekulanti ani jim nijak nenapomohli. Základní fundamentální problém žití na dluh byl znásoben morálním hazardem velkých finančních institucí, jejichž manažeři byli hnáni touhou po maximalizaci svých bonusů, kdy však v případě krachu zaplatí ztráty akcionář nebo v tom nejhorším případě daňový poplatník.

Chytří spekulanti by absurdní chování řeckých politiků včas odhalili a pomohli by problém řešit ještě před jeho nabobtnáním do obřích rozměrů. Představme si například spekulanta, který by si již v roce 2005 všiml, že řecká fiskální politika je neúnosná. (Zvěsti o "řecké statistice" prosakovaly mezi ekonomy už dávno.) Tento spekulant by prodal nakrátko (spekuloval na pokles) řecké dluhopisy. Za tento prodej by musel platit náklad 1 % z objemu spekulace ročně - tedy rozdíl mezi výnosem německých a řeckých dluhopisů. Dnes by ovšem tento spekulant vydělal desetinásobek v horizontu několika týdnů.

Jak by spekulanti svým obchodováním pomohli Řecku a celé Evropě? Pokud by chytrých spekulantů bylo více a měli by dostatečnou ekonomickou sílu, tak by prostřednictvím finančního trhu vyjádřili nedůvěru řecké ekonomice. Tím by Řekům (nikoliv řeckým politikům) paradoxně pomohli. Řečtí politici by museli řešit problém financování státního dluhu, protože dluhová služba by se výrazně prodražila. Politici by si asi stěžovali na "zlé spekulanty", nicméně problém by se - zásluhou spekulantů - projevil mnohem dříve. Řečtí politici by již nemohli hrát na populistickou strunu a utrpení pro běžné občany by dnes bylo výrazně nižší.

Reálná situace je taková, že na trhu sice není dostatek chytrých spekulantů, ale jsou přítomni alespoň spekulanti průměrných kvalit. Ti s velkou finanční silou zareagovali v okamžiku, kdy řecké podvody již nešlo skrývat a byly plně zveřejněny. Ceny řeckých dluhopisů se pak poměrně rychle propadly.

Představme si nyní hypotetickou situaci, kdy na trhu nejsou žádní spekulanti. Co by se vlastně stalo?

Trh by byl v takovém případě relativně málo likvidní. Problém dluhu je již znám, ale na finančních trzích se neobchoduje. Ti chytřejší držitelé řeckých dluhopisů ovšem vidí, že nastal zásadní průšvih a začnou netransparentně a potají prodávat řecké obligace těm méně informovaným. Pod pojmem "méně informovaný" si můžeme představit například manažery některých penzijních fondů, kteří řeší pouze regulatorní omezení, přičemž řecký dluh měl nejvyšší rating investorského stupně u všech ratingových agentur bez výjimky.

Tito manažeři by si nechali vnutit řecké dluhopisy za o trochu nižší cenu, tedy s o něco málo vyšším výnosem, například 1,5 % nad výnos německých obligací. Doufali by, že se snad nic nestane a díky vyššímu výnosu svého fondu budou mít vyšší bonusy. Propad ceny řeckých dluhopisů by v tomto hypotetickém případě netrval hodiny či dny, ale mnoho měsíců. Důsledek by byl ten, že těmi zoufalci, kteří by nakonec zaplatili všechny ztráty, by nebyly chamtivé francouzské banky držící velkou část řeckého dluhu (ty by se totiž dluhopisů postupně zbavily), nýbrž penzijní fondy a potažmo penzisté v celé Evropě. Z úvahy je zřejmé, že by nastal naprosto katastrofální scénář, pokud by na trhu neexistovali žádní spekulanti a relativně likvidní finanční trh by díky spekulativním obchodům rychle nenašel správnější ocenění řeckého dluhu.

Zřejmá je tak i odpověď na poslední otázku: Nemá žádný smysl systematicky regulovat operace na finančních trzích typu prodeje finančního nástroje nakrátko, o němž se prodávající - spekulant - oprávněně domnívá, že je systematicky nadhodnocený a jeho cena je tedy špatná. Podobné regulace odrážejí pouze politický populismus a alibismus, přičemž jejich dopad může být jen a jen negativní.


Pláč na špatném hrobě
Hřímá-li řecký premiér Papandreu proti spekulantům, je to podle autora farizejství a alibismus.
foto: bloomberg

Související