Takový případ tuzemská justice ještě nezažila: Jeden soudce od druhého opsal takřka doslova jeho rozsudek.

Případy si sice jsou podobné. V obou žalují rejdaři ministerstvo dopravy o odškodné kvůli nesprávnému úřednímu postupu, protože podle nich v rozporu se zákony nezajistilo splavnost Labe. Jenže pokaždé je žalobcem jiná firma a před soudem zazněly jiné důkazy.

Tím, kdo opisoval, byla soudkyně pro Prahu 1 Bronislava Hábíková. Ta totiž do svého rozsudku překopírovala skoro celý text svého kolegy Zdeňka Lehovce. To, že opisovala právě ona je přitom na první pohled zřejmé.

Stání, které nebylo

Hábíková odkazuje například na soudní jednání, které v jejím případě vůbec nebylo – ale bylo v Lehovcově případu.V rozsudku Hábíková také uvádí, že jako nadbytečné odmítla znalecké posudky.

Podle protokolu z jednání je přitom opět zřejmé, že ony důkazy v soudní síni zazněly – a naopak nebyly použity u Lehovce.

Sama Hábíková odmítá svůj verdikt komentovat. „Proč bych se o tom s vámi bavila,“ říká a zavírá dveře do své kanceláře. Lehovec je sdílnější a připouští, že s Hábíkovou o případu mluvil – a je to i logické, protože se týkaly prakticky stejné věci.

„Ale jak ona rozhodovala a k čemu dospěla samozřejmě nevím,“ dodává.

Předvídatelnost justice

Podle předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka je sice dobře – z hlediska předvídatelnosti justice – že soudci v podobných případech rozhodují stejně. Ale nesmí to být tak, že jeden od druhého překopíruje celý rozsudek a jen na počátku změní údaje o tom, kdo je žalobce.

„Ideální stav je ten, že ten výrok soudců je stejný – ale měl by k němu dospět sám. Za svoji praxi jsme se s ničím podobným nesetkal,“ kroutí hlavou nad plagiátorskou aférou předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček.

Podobné „opisování“ je podle něj možné pouze v případě, kdy se případ vrátí například od odvolacího soudu a jeho názor je tam třeba zaznamenat. Či v rámci sjednocování judikatury, kdy se postup, který již proběhl více stupni řízení a verdikt je pravomocný, použije v dalších obdobných případech – například při žalobách dopravních podniků proti černým pasažérům.

Opsat jen názor vyššího soudu. A se zdrojem

A podobný názor má i předseda Soudcovské unie Tomáš Lichovník. „Dokážu si představit pouze použití formulace odvolacího soudu, ale přiznám to tam s odvoláním na to, že je to ten a ten rozsudek,“ říká. Ani on se s něčím podobným u dvou prvoinstančních soudců nesetkal. Sice můžu vědět, že kolega řeší podobný případ a můžu si s ním sednout a poradit se. Ale měl bych to napsat sám. Stejné formulace mně zarážejí,“ říká.

Naopak nadřízený obou soudců – předseda Obvodního soudu pro Prahu 1 Libor Vávra – na tom, že jeden soudce takřka doslova a do písmene opsal rozsudek svého kolegy, nepovažuje za nic zvláštního. „Soudních rozhodnutí, která jsou na 99 procent stejná, byste našel tisíce,“ říká Vávra.

 Projděte si oba rozsudky a porovnejte si je stránku po stránce
(kliknutím na náhledy stránek si je zvětšíte)
článek pokračuje pod tabulkou
 Původní rozsudek soudce Zdeňka Lehovce
 Kopie rozsudku, který vydala Bronislava Habíková
 Strana 1 Strana 1
 Strana 2Strana 2
 Strana 3
Strana 3
 Strana 4
Strana 4
 Strana 5 Strana 5
Strana 6
 Strana 6
Strana 7 Strana 7
Strana 8
 Strana 8
 Strana 9
 Strana 9
 Strana 10
 

Měli být opatrnější

Podle Vávry je ovšem chyba, když druhý soudce do rosudku překopíroval nepravdivé údaje jako to, že nebyl proveden konkrétní důkaz či zmiňuje jednání, které se vůbec nekonalo. „To byo samozřejmě špatně. Ta poškozená strana by se měla odvolat a mělo by to být napraveno odvolacím senátem,“ soudí Vávra.

A případem se po stížnosti advokáta rejdařů Aleše Pejchala, který si okopírovaného rozsudku všiml jako první, zabývá i státní zastupitelství.

„Je možné, že uvedeným postupem došlo ke spáchání trestného činu,“ uvedl Pejchal, podle něhož by případnou kvalifikaci mělo určit Vrchní státní zastupitelství. „Jestli má občan právo na svého soudce, tak má také právo vědět, jaký soudce ten rozsudek skutečně vynesl,“ dodal.

„Postoupili jsme to policii k vyhodnocení a dalšímu eventuelnímu opatření,“ nechce být konkrétnější Vrchní státní zástupce v Praze Vlastimil Rampula.

Musí bydlet v regulovaném. Vila co mají je moc luxusní

Výše uvedený případ přitom není jediný sporný rozsudek soudkyně Hábíkové. Server idnes.cz před třemi lety upozornil na spor, kdy rozhodovala žalobu majitele činžáku ve Spálené ulici v Praze, který chtěl vystěhovat z bytu s regulovaným nájmem vnuka Vlasty Buriana Vlastimila Kristla.

Majitel činžáku totiž zjistil, že Kristl zdědil po Burianovi velkou vilu v Dejvicích a navíc v bytě s regulovaným nájmem nebydlí – místo něj tam pobývali tři Ukrajinci. Kristl s manželkou bydlel na chatě v Černošicích.

Jenže Hábíková žalobu majitelů činžáku zamítla – a s překvapivým odůvodněním. Vila po Vlastu Burianovi je prý pro Kristla s manželkou příliš velká a navíc, pokud by se do ní nastěhovali, nemohli by ji dál pronajímat maďarskému velvyslanectví, jak to dělají dosud.

"Charakter domu (Burianova vila - pozn. red) žalovaného Kristla mu neumožňuje, aby jej užíval sám, protože v uvedeném domě je byt o velikosti 5+1 a garsoniéra s přepychovým vybavením," stojí v rozsudku, který citoval server idnes.cz. A po Kristlových podle Hábíkovývh ani nelze chtít, aby obývali jen uvedenou garsonku, protože "jejím obýváním by byl zmařen účel nájmu".

A nevadilo jí ani to, že byt ve Spálené neobývali a přenechali jej Ukrajincům. Hábíková totiž bez provedení důkazů uvěřila Kristlovým, že to jsou jejich vzdálení příbuzní.

Související