Nedávno jsem kupoval novou televizi v jednom velkém obchodě s elektronikou. Představu, co by měla umět a kolik by měla stát, jsem sice měl, ale když jsem uviděl tu zeď plnou mluvících hlav, znejistěl jsem. Už jsem se chtěl otočit a jít, když v tom ke mě přiskočil prodavač. Byl to mladý kluk, čerstvě po škole, nicméně informací o prodávaných modelech měl spoustu. Co spoustu, byl to televizní expert, který o nich věděl snad úplně všechno. Stručně, polopaticky a trpělivě odpovídal na moje laické dotazy a společně jsme se dobrali k tomu, co ke svému diváckému štěstí potřebuji. "Jak se prosím mladý muži jmenujete," zeptal jsem se nakonec. "A k čemu to potřebujete vědět," ohradil se prodavač. "No, byl jsem s vaší asistencí při nákupu velmi spokojený, přesvědčil jste mě utratit moje peníze právě tady a rád bych to řekl vašemu vedoucímu," vysvětloval jsem důvod svého zájmu. "Třeba vám dá nějakou korunu odměny, kterou si podle mého zasloužíte." "Tak to prosím raději nedělejte," řekl mladík s obavou v hlase. "To se tady u nás ve firmě nedělá a mohl bych z toho mít problém," vysvětloval mi prodavač.

Jak hluboká tedy musí být krize, aby zaměstnavatelé přišli na to, že jen motivovaný pracovník mu přinese lepší výsledky? Asi musí být ještě hlubší. Tak snad příště.

Související