Už název výboru poezie André Bretona (1896 - 1966) Otevřte, to jsem já má v sobě určitou naléhavost i zneklidnění z nenadálého příchozího. Ne náhodou se často i ve Francii hovoří o Bretonově osobnosti, iniciátoru a vůdčím zjevu surrealismu jako o málem zapomenutém básníkovi.

Ačkoli u Bretona, ostatně jako v celém surrealismu, je poezie všudypřítomná, přesto je všeobecně znám spíše svými "prózami" Nadja, Spojité nádoby, Šílená láska či Arkán 17 a samozřejmě Manifesty surrealismu. A to jaksi navzdory tomu, že jeho básnické dílo patří v moderní poezii k těm zcela klíčovým.

Dokládá to i průřez jeho poezií, jenž česky v takovém rozsahu vychází vůbec poprvé, a umožňuje nejen dokreslit, ale i hlouběji pochopit tuto pro celé generace magnetizující osobnost, která tak radikálně proměnila moderní senzibilitu.

Budoucnost se zachvívá


Výbor nezahrnuje jen básně z Bretonových sbírek, ale rovněž řadu těch, jež autor, ať už z jakýchkoli důvodů do nich nezařadil, a které náhle patří z dnešního pohledu k těm nejsvůdnějším a "nejživějším", a to i v rámci samotného surrealismu.

Bretonova poezie, třebaže sama prošla určitým vývojem, si od počátku uchovává některé charakteristické rysy a polohy, které ji již na první pohled odlišují od autorových souputníků, včetně jeho jedinečného vidění.

Volný tok představ je plný analogií, přeryvů a významových zvratů. Bretonovo zcela osobité zkoumání světa jako by poněkud roztržitě přeskakovalo od jednoho verše k druhému, jako by si vždy nicméně nechávalo otevřená zadní vrátka k tomu, co nebylo řečeno: "Dramata barvy dýky komedie ve formě šátku / Stoupají o tón výš / A velmi daleko v lesích mezi dvěma větvemi / Se začíná zachvívat budoucnost jako jediný neutišitelně nepřítomný list."

Většina Bretonových básní představuje jakousi koláž složenou z různorodých zlomků. Odráží se v nich nejen autorova záliba v té či oné skutečnosti, ve vizuálním obrazu, mnohdy až příliš vyšperkovaném, jako tomu bylo u francouzských symbolistů, jež obdivoval, ale i jakési tajemné výzvy, které spíš, než aby přesvědčovaly, jen našeptávají, co všechno se skrývá za věcmi a významy. "Nepřetržité zvonění které bere chuť otevřít / Postel rukávník pravdy / Plamen přežehlený pradlenami / Pastva ovcí a vlků pod žebříkem/ Postel zákaz lepit na zeď byť jen stíny / Postel povolení k pohřbu a k exhumaci / Postel plíživých lvů a usměvavých berušek / Železná brána křídla / Mléko spíš než lůžko ženy."

Život nemá žádný význam


Tak, jako je Bretonovo básnické dílo plné poetických odkazů a historických postav, světla a tmy, průzračných drahokamů i obyčejných plakátů, sarkasmu i harmonie, lásky i temného erotismu, tak stejně nečekaně prolínají báseň celé útržky reálných situací, předmětů, zaslechnutých vět či jen znepokojivých konstatování: "Možná že svět je pokrm který se jí bez chuti" přes "Nepřikládám životu žádný význam" až po legendární "Básnické objetí tak jako tělesné / pokud trvá / Hájí každý únik nad bídu světa".

Výbor z Bretonovy poezie má na české poměry ještě jeden nezvyklý, ale o to sympatičtější rozměr. Petr Král nejenže přeložil a citlivě vybral básně tak, aby obsáhly všechny aspekty Bretonova básnického díla, a přitom zdůraznily jeho aktuálnost, ale knihu doprovodil též důležitými poznámkami a především zasvěceným doslovem. Ten je osobitým svědectvím nejen o podivuhodnosti Bretonovy poezie, ale rovněž o povaze poezie jako takové, jejích živých sil, jejím přesahu do každodenního života, kde "v nás obnovuje pozornost k neznámému a schopnost číst svět jako tajemství".

André Breton
Otevřte, to jsem já
(Vybral a přeložil Petr Král) Vydalo Sdružení Analogon, Praha 2009. 232 stran. 196 korun.