Autorka asambláží z patentek, sirek, nebo obrazů kreslených líčidly Běla Kolářová v pondělí zemřela. Vdově po básníku a výtvarníku Jiřím Kolářovi bylo 87 let.

Kolářová stála téměř celý život nezaslouženě v manželově stínu. Její tvorba je přitom podle historiků umění pro českou výtvarnou kulturu neméně závažná a originální.

"Když si vybavím Bělu Kolářovou ze svých návštěv u Jiřího Koláře, vyvstanou mi především její oči. Velké tmavé oči. A to, jak se ty dva páry očí manželů Kolářových setkávaly. Kolářovy laskavé oči měkkého pohledu a přísnější, nabádavější, opatrnější oči paní Běly," vzpomíná literární historik Michal Bauer, autor knižního rozhovoru s Jiřím Kolářem s názvem Z každého z nás postupem let něco zmizí.

"Cítila se být poněkud ve stínu svého muže; pro mě byly však její fotografie originálním způsobem vidění světa a lidí v něm. Dokázala nahlédnout do detailů každodennosti jako něčeho neopakovatelného, trvalého, určujícího," dodává Bauer.

Příliš dominantní Kolář

O upozadění výtvarnice mluví i historička umění Marie Klimešová, která byla s Kolářovou v blízkém kontaktu a uspořádala jí několik výstav. "Běla zůstávala, zdá se mi, že vědomě, v pozadí, Kolář byl příliš dominantní osobnost. S jeho tvorbou vedla výtvarný dialog, který však má osobité kvality. V posledních letech Bělina života svět objevil aktuální hodnotu její tvorby, a zejména po úspěchu své účasti na kasselské Documentě ze stínu Koláře jednoznačně vystoupila," říká Klimešová.

Prestižní mezinárodní přehlídka Documenta v německém Kasselu se koná jednou za pět let. v Roce 2007 se jí Kolářová zúčastnila s Jiřím Kovandou a Kateřinou Šedou, tedy umělci o generaci, respektive o dvě mladšími.

Běla Kolářová se narodila 24. března 1923 v Terezíně. S Jiřím Kolářem se seznámila v polovině čtyřicátých let, v roce 1949 se vzali a dlouhá léta spolupracovali a vytvářeli i společná díla. Od poloviny padesátých let se Kolářová zabývala fotografií, zaujala ji městská periferie a poetika podobná Skupině 42.

Soustředila se na fotografický experiment, vytvářela fotogramy, tedy fotografie bez použití fotoaparátu, vzniklé osvícením fotopapíru přímo v černé komoře. Tyto práce pojmenovala jako umělé negativy.

Později vytvářela asambláže tvořené geometrickým uspořádáním drobných předmětů. Vznikaly obrázky z kancelářských sponek, sirek, žiletek, patentek, bižuterie či vzorků kosmetiky. Jejím dalším stylem se staly rozměrné kresby vytvořené líčidly a tělesnými doteky.

Žádný feminismus

Kvůli používaným materiálům, které jsou typické pro ženský svět, je Kolářová považována za českou průkopnici feministického umění, to je ovšem velké zjednodušení. "Nepochybně, na ženském vnímání světa svoji tvorbu založila. Nemyslím však, že by bylo možné označit ji za feministickou autorku, patřila ke generaci, která přijímala mužskou a ženskou roli jako doplňující se dualitu," říká Klimešová.

Běla Kolářová patřila k nepříliš četným českým výtvarníkům, kteří dospěli ke krajní geometrické abstrakci, hraničící s minimalismem. Přes svoji originalitu zůstávalo její dílo stranou širšího zájmu publika. Vlastní tvorbu začala soustavněji prezentovat až od devadesátých let většinou výstavami v mimopražských galeriích. V roce 2006 jí větší výstavu uspořádala Národní galerie v Praze, před dvěma lety ji velkou přehlídku připravilo Museum Kampa.

"To nejvzácnější na Běle byla autenticita, smysl pro experiment, citlivost a vnitřní důstojnost. Běla přes svoji širokou znalost moderní světové kultury čerpala zdroje tvořivosti sama v sobě. A také měla smysl pro humor," dodává historička umění Marie Klimešová.

 

VELKÝ SVĚT Z MALÝCH VĚCÍ
Experimentální práce Běly Kolářové si získaly uznání až v posledních několika letech. Kolářová reprezentovala české umění před třemi lety na mezinárodní přehlídce Documenta.
FOTO: ČTK, ARCHIV