V Česku vrcholí letitý spor o miliardy, které zdravotní pojišťovny vydávají na lázeňskou a rehabilitační péči. Léčebné lázně, z větší části v soukromých rukou, totiž dostávají od pojišťoven za srovnatelnou péči o pacienta méně než takzvané odborné léčebné ústavy (OLÚ), ovládané převážně státem nebo kraji. Podle antimonopolního úřadu, který z podnětu Svazu léčebných lázní situaci posuzoval, se může jednat o nedovolenou veřejnou podporu.
Problém je v tom, že podle zákona o veřejném zdravotním pojištění selektují pacienty do certifikovaných lázní (mají přírodní léčivý zdroj) revizní lékaři, lázně mají limit na dobu propláceného léčení konkrétního pacienta a na sumu, kterou za něj pojišťovny zaplatí. Pro OLÚ tak striktní regulace neplatí.
Brusel zatím počká
Podle stanoviska antimonopolního úřadu nelze vyloučit naplnění všech čtyř definičních znaků, kterými Evropská komise posuzuje veřejnou podporu. "Obecně lze vycházet z předpokladu, že jakékoliv poskytnutí výhody je způsobilé ovlivnit soutěž," uvádí za úřad ředitel odboru veřejné podpory Petr Križan. Vliv na obchod mezi členskými státy, což je jeden ze znaků nedovolené veřejné podpory, ale může podle něj posoudit jen Evropská komise, ke které by měly lázně svůj podnět postoupit.
Svaz lázní ale s podnětem Evropské komisi kvůli veřejné podpoře ještě počká. "Máme teď příslib z ministerstva, že zajistí příslušnou novelizaci," vyjádřil se šéf Lázní Jáchymov a prezident Svazu léčebných lázní Eduard Bláha. Ministerstvo už pravidla, která by nerovnost mezi ústavy a lázněmi řešila, chystá několik let, a to už od úřadování ministra Tomáše Julínka. Svaz doufá, že nález ÚOHS k urychlení novelizace příslušných zákonů pomůže.
Do karet mu hraje i fakt, že judikatura Evropského soudního dvora uvádí, že může dojít k nedovolenému ovlivnění obchodu i tehdy, když podpora představuje jen nepatrnou částku a má jen lokální charakter. "Podporou příjemce v daném místě mohou být sníženy možnosti vstupu případného budoucího zájemce z jiného členského státu EU, poskytujícího obdobné služby," vysvětlil Križan.
Týká se to především rehabilitací po různých úrazech a nemocích. "Řada lázní přitom poskytuje stejně kvalitní následnou zdravotnickou péči a rehabilitace jako léčebné ústavy. Takovýto rozdílný přístup ke stejné indikaci, ke stejnému člověku odporuje podle nás podmínkám stejné příležitosti v hospodářské soutěži," říká Bláha.
Odhaduje se, že kdyby se podmínky sjednotily pro všechny podle úsporného modelu, který platí dosud jen pro lázně, pojišťovny by nepřišly ani o korunu a na úkor léčebných ústavů by vzrostl počet pacientů v lázních zhruba o deset procent oproti nynějšímu stavu. Pojišťovny dnes plně hradí léčbu a pobyt v lázních zhruba stovce tisíc lidí z Česka.
Souboj o miliardy
O jako částku lázně dohromady přicházejí, ale nikdo neumí vyčíslit. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky vyplatily pojišťovny za rok lázním 2,8 miliardy korun, ale tahle suma meziročně výrazně klesá - zhruba o 15 procent. Naopak platby, které od pojišťoven ročně inkasují OLÚ, stále narůstají.
Lázní je u nás 85 a mají k dispozici 26 tisíc lůžek. Přesný počet léčebných ústavů, zaměřených na rehabilitace, není k dispozici. Kolem čtyřiceti jich provozují kraje, pět provozuje ministerstvo zdravotnictví. Jde například o ústavy v Kladrubech, Hrabyni nebo Luži-Košumberku.
Václav Volejník, ředitel Hamzovy odborné léčebny Luže-Košumberk, kde se zaměřují na rehabilitaci lidí s pohybovým postižením, upozorňuje, že OLÚ jsou vysoce odborně zaměřená zdravotnická zařízení.
"Je to boj o peníze," připouští. Není v zásadě proti sjednocení podmínek plateb od pojišťoven s lázněmi. Ale jen tehdy, pokud budou i pro lázně platit pravidla, která musí nyní plnit OLÚ.
Jde především o vyšší počet zdravotnického personálu, především sester. "Že čerpáme víc od pojišťoven, je logické. Musíme mít větší podíl lékařů a zdravotnického personálu na počet pacientů. V tomhle třeba lázně limitované nejsou," říká Volejník.
Podle něj novelizace zákonů není nutná. Dostačující by prý bylo, kdyby ministerstvo vydalo vyhlášku, která by platby od pojišťoven a povinné posudky revizními lékaři nerozlišovala podle označení jednotlivých zdravotnických zařízení, ale podle druhu poskytované péče.
