Sarbanes-Oaxleyův zákon měl ochránit Spojené státy před dalším účetním skandálem typu Enronu. Ale vyšetřovací spis o pádu Lehman Brothers odhalil další podobnou aféru. Podobnost obou případů je až zarážející. Prvním společným znakem jsou šéfové společností, kteří tvrdí, že o ničem nevěděli, a druhým používání špinavých triků zastírajících skutečný stav účetnictví.
Podivné transakce Repo105, jejichž objem se během posledních tří čtvrtletí existence banky vyšplhal na 50 miliard dolarů, sloužily k úpravě účetní rozvahy banky a zamlžily skutečnou výši dluhů.
Takové kosmetické úpravy účetních knih ale nebyly vlastní pouze Lehman Brothers a nejsou podle všeho ani ilegální. Zatím se zdá, že byly dodrženy veškeré požadavky na audit a že pochybné transakce schválila londýnská právní firma Linklaters.
Takže i přesto, že společnost Ernst & Young jakožto hlavní auditor Lehman Brothers odmítla zodpovědět některé dotazy vyšetřovatelů, vyjdou zřejmě její auditoři z celého skandálu bez poskvrnky - pokud tedy nebudeme počítat škody na jejich pověsti.
Nicméně investoři budou opět nevěřícně kroutit hlavou. Pravidla znovu ztratila smysl, důvěra v celý bankovní sektor se zase otřásla. Přestože v Ernst & Young věděli o rozsahu a možných důsledcích záliby Lehmanů v podivných účetních transakcích, účetní pravidla nutně nevyžadovala, aby auditoři na tyto nekalé praktiky upozornili.
Napravení problému vyžaduje změnu celého systému. Auditoři jsou placeni firmami. To je stejné, jako kdyby se kupec nemovitosti spoléhal pouze na zprávu o stavu domu zaplacenou prodejcem. Pokud by ale auditory platili regulátoři, nemuseli by nutně "držet basu" se svými klienty a odpadly by i pochybnosti, zda jsou auditorské společnosti opravdu nezávislé.
