"Která růže kvete v zimě a v čas zas uvadá?" ptá se stará lidová arménská hádanka.

Odpověď na ni i další zimní otázky ze všech končin světa sveze dnes do pražského kostela sv. Šimona a Judy německý multiinstrumentalista, zpěvák a průkopník world music Stephan Micus. 

Tajemný, vysoký muž s pevným pohledem a šedou bradkou se v evropském obleku posadí do tureckého sedu a odehraje sólový koncert svého posledního alba Snow (2008) celkem na šest nástrojů z Japonska, Arménie, Irska nebo Německa.

Hru na tradiční nástroje studuje prakticky nepřetržitě od sedmdesátých let, kdy poprvé navštívil Maroko a Indii. Zkušenosti převzaté od místních učitelů ale zásadně využívá k tvorbě ryze autorské hudby, jež popírá tradiční formy a seznamuje nástroje, které vzhledem ke svému původu nikdy nezazněly vedle sebe.

Vždy s pevnou a jasnou vizí, díky níž si Micus snad jako jediný představitel renomovaného vydavatelství ECM desky produkuje bez asistence přísného hudebního vizionáře Manfreda Eichera. "Dnes v noci bude padat sníh / A zrána na výšinách bílých zatřpytí se v závějích," píše se v japonské básnické sbírce Kokinkwašú a podobný dojem se zvolna snáší i z desky Snow.

Líbezně a tiše špitá japonská bambusová flétna šakuhači do irského rámového bubnu bodhránu a s drnkáním bavorské citery vytváří rezonující prostor pro severskou meditaci, v níž snadno "setřást sníh času ze zimozeleně paměti", jak pravil bavorský rodák Jean Paul. A po svém, tedy smyšleným básnickým jazykem, o tom v náladách chrámových mší zpívá také Micus.

Jeho slova postrádají významovou složku, ale dokážou očarovat podobně jako rozprava šakuhači s arménským dudukem. Nástroje z opačných koutů světa v jedněch ústech vyzařují podobně hutnou barvou a na jediném tónu synteticky souzní s Micusovým úsporným zpěvem. V podobné konstelaci toho hudebník využil na albu Towards the Wind z roku 2002 a pro bavorskou citeru zase našel komplementární prvek ve zhudebněném japonském Zenu na desce Life (2004) s komponovanou hudební hádankou, která začíná i končí stejnou odpovědí.

Volba nástrojů je u Micuse vedle zřejmých harmonických predispozic dána složitou filozofií, která káže linout zvuky z pradávných nástrojů, po letech se k nim znovu vracet a nekopírovat tradiční melodie. Vždyť původ nástrojů sám vyplyne ze zvuku, který obohacuje Němcovo evropské hudební uvažování. Pochopit to z jeho bohaté diskografie, čítající osmnáct alb pro ECM, nemusí být vždy lehké. Ovšem stejně jako Micus hudebním nástrojům porozuměl teprve po studiích se starými mistry, bude i bezprostřední páteční setkání s Micusem nejlepší cestou ke vzájemnému sblížení.

A ostatně i nejvyšší čas se rozloučit se sněhem. Německý hudebník už má totiž hlavu plnou další desky. A ten sníh pražský - inu, jak praví lidová arménská hádanka: sníh je růží, která kvete v zimě a v čas zas uvadá.

Související