Richard Bona

 

The Ten Shades Of Blues
Emarcy / Universal Music, 2009.

 

Původem kamerunský, v New Yorku působící baskytarista, zpěvák a skladatel Richard Bona se podobně jako řada jazzmanů před ním vydal pátrat po kořenech žánru. A dokonce i v Indii nalezl blues. Své hudební cesty zaznamenal na desce The Ten Shades Of Blues (Deset stínů blues).

Album vznikalo v nahrávacích studiích v Bombaji i v New Yorku, v nejrůznějších sestavách s muzikanty z Indie, USA i Afriky. "Klíčové noty blues můžete rozpoznat v každé kultuře. Lidé do nich vkládají odlišnou interpretaci, ale já vidím blues jako zásadní měřítko muzikantského výrazu napříč různými hudebními tradicemi. A tohle je mých deset odlišných cest, jak hrát blues," vysvětluje Bona.

Už z jeho slov vyplývá, že Bona nenatočil obvyklá dvanáctitaktová blues, zpestřená pouze tím, že v nich třeba někdo drnká na sitár. Pojal své autorské world-jazz-blues velmi neformálně a pocitově, se vstřícností k naturelu hostujících hudebníků.

Nejvíce se tradiční "dvanáctce" přiblížil ve skladbě Yara's Blues, většinou ale hledal mnohem rafinovanější rytmické a harmonické struktury. Vždy však zachoval pulzující bluesový prožitek, což ovšem ani náhodou neznamená stereotyp "bluesového smutku". Bona vnímá blues jako hudbu schopnou vyjádřit široké spektrum nálad.

Asi nejdál se od tradičně vnímané představy blues Bona vydal ve skladbě Shiva Mantra, kde s ním zpívá významný indický hudebník Shankar Mahadevan (známý komponováním pro Bollywood), a sitár či tabla si rozumějí s jazzující dechovou sekcí.

K příjemně odlehčeným momentům patří "africké country-blues" African Cowboy, v němž těší komunikace Bony, bluegrassového, byť jazzem a spoluprací například s Johnem McLaughlinem poučeného amerického banjisty Ryana Cavanaugha a bicích Jojoa Kuoha, spoluhráče západoafrických legend Fely Kutiho či Papa Wemby.

Deset Bonových způsobů jak hrát blues (a jedenáct písní alba, počítáme-li také krátkou, křehkou, a capella zpívanou úvodní skladbičku) nepředstavuje žádnou zatuchlou, akademickou tradici. Zároveň však na albu nenajdeme nic poučujícího, za každou cenu revolucionářského a násilně "hledačského". Na to je Bona příliš veselý a živelný. Jeho stíny blues nejsou tísnivě šedé, ale třepotavé a hravé.

Související