Věda ve službách zločinu

Organizaci Ahnenerbe založili v červenci 1935 Heinrich Himmler, Herman Wirth a Richard Darré. Údajně navazovala na činnost tajné okultní společnosti Thule a jejím úkolem bylo vyhledávat vědecké důkazy pro tezi o historické nadřazenosti árijské rasy. Její činnost spočívala především v organizaci archeologických a etnografických výzkumů a vědeckých expedic, zabývala se ale také zkoumáním hudebního folkloru, klimatu a meteorologie. V jejím repertoáru později nechyběly ani zločinné pokusy na vězních, zatímco některé archeologické expedice se zřejmě věnovaly i zpravodajské a podvratné činnosti. Roku 1937 archeologa Wirtha nahradil ve vedení dr. Walther Wöst a v lednu 1939 byla společnost oficiálně začleněna do Himmlerovy organizace SS. Personální obsazení Ahnenerbe tvořila pestrá směs skutečných vědců, fanatiků, šarlatánů a lidí, kteří tu hledali spásu před frontovým nasazením.

Mohl by připomínat Masaryka - kdyby nechodil jak šupák a nemluvil jak dlaždič." Tak na archeologa a paleontologa Jaroslava Petrboka vzpomíná v internetové diskusi jeden z pamětníků jeho působení v Národním muzeu během 50. let. "Šéf by se ho rád zbavil, jenže měl spoustu všelijakých divných vlivných známých. Mezi nimi i ministra školství Zdeňka Nejedlého, kterého oslovoval soudruhu Koščeji Nesmrtelnej."

Lothar Zotz představoval Petrbokův opak. Německý archeolog mezinárodního významu, který zevnějškem připomínal spíš italského aristokrata, byl člověk vybraného chování a milovník společnosti. I on věděl, že bez politického zázemí svou vědu dělat nemůže, a tak si pořídil stranickou legitimaci NSDAP. Především ale byl pečlivý vědec. Když roku 1939 přišel do Prahy jako vedoucí katedry archeologie na německé univerzitě, nemohl nenarazit na Jaroslava Petrboka. Pochopitelně si nepadli do oka.

Kumpán Jaroslava Haška

Jaroslav Petrbok se narodil roku 1881 v Praze a prožil tu bujaré mládí - k jeho kumpánům patřil třeba Jaroslav Hašek nebo známý výtržník František Sauer. Kromě toho se Petrbok zajímal o přírodní vědy a archeologii, na vysokoškolská studia mu však kromě peněz patrně chyběly také některé osobní vlastnosti. Nesnášel autority, systém a kázeň, a ne každému imponovalo jeho hrubé chování. Dotáhl to jen k maturitě na učitelském ústavu, ale jeho pedagogická kariéra vzala neslavný konec: po jakési blíže nespecifikované aféře byl předčasně penzionován. Nestěžoval si - konečně měl čas na vědu. Stal se externím spolupracovníkem Národního muzea a získal určitou finanční podporu, takže měl pro své vykopávky i oficiální posvěcení.

Zejména v mládí Jaroslav Petrbok hodně cestoval, oblíbil si Palestinu a Bulharsko, kam se opakovaně vracel. Později se stále více zabýval archeologickým výzkumem, především v jeskyních Českého krasu. Dosáhl některých nesporných vědeckých úspěchů. Velmi šťastnou ruku například měl, když ve slovenských Gánovcích od dělníků v kamenolomu zakoupil unikátní travertinový výlitek mozku neandrtálce. V Českém krasu zase nalezl pravěkou píšťalku zhotovenou z kosti a další vzácné památky na život v době kamenné. Byl také jedním z prvních, kdo se pokoušel prosadit ochranu této mimořádně cenné krajinné oblasti.

Živá zkamenělina

Odvrácenou stránkou Petrbokovy práce byl jeho systém - či spíše absence systému. Dokumentaci vykopávek prováděl ledabyle nebo vůbec, šel jen po významných nálezech, zatímco "drobnosti" velkoryse přehlížel a lokality leckdy pro další výzkum zcela znehodnotil. Byl živou zkamenělinou obrozeneckých archeologů 18. a 19. století - samouků, nezřídka podivínů, přesto ho české vědecké prostředí nejen trpělo, ale i podporovalo ještě v polovině 20. století. Okupace a příchod německých vědců však svéráznému badateli přinesly problém. Jmenoval se Lothar Ferdinand Zotz.

Zotz byl o řadu let mladší než Petrbok, narodil se roku 1899 v Heitersheimu do dobré jihoněmecké rodiny. Také on se pro archeologii nadchl už v dětství, na rozdíl od Petrboka ale svědomitě stoupal po žebříčku vědeckých hodností a brzy svými pracemi získal mezinárodní věhlas. Jenže po nástupu nacistů se archeologie stala státem sledovanou vědou, protože podstatná část Hitlerovy ideologie stála na historických argumentech. Zotz nemínil vědeckou dráhu opustit a vstoupil do nacistické strany - i navzdory tomu, že zážitky ze zákopů první světové války z něj udělaly přesvědčeného antimilitaristu.

S Petrbokem měl Zotz kromě archeologie i další společnou vášeň: brzy po příchodu na německou univerzitu v Praze si zamiloval Český kras.

Drzý okupantský fricek

Popularizátor archeologie Karel Sklenář o Zotzově pražském působení napsal: "Nevystupoval proti slovanské archeologii, ale proti hledání slovanských kořenů v předgermánském pravěku Čech, což je i dnes stanovisko všeobecně uznávané... S českými archeology jednal vždy přátelsky jako rovný s rovným, v kolegiálním duchu obvyklém v předválečných vědeckých kruzích (to ostatně i jiní profesoři z říše)... Byly zaznamenány případy, kdy pomohl ohroženým osobám."

Opačného názoru byl ovšem Petrbok, který se o něm vyjadřoval jako o drzém okupantském frickovi, znemožňujícím mu vědeckou práci. Pro Zotze tento obhroublý samouk opravdu představoval tvrdé sousto a o Petrbokových metodách se vyjadřoval jako o "škodlivém hrabání". Přesto se snažil jeho nadšení pro archeologii podchytit. V létě 1940 společně s ním vyrazil na obhlídku archeologických lokalit v Českém krasu a krátce na to zařídil, aby se mohl podílet na vykopávkách pod jeho dohledem. Petrbok ovšem lepší nálezy zatajoval a Zotz nakonec práci ukončil jako neefektivní. Od té doby český nadšenec do jeskyní nesměl, nicméně kopal dál tajně - a po svém.

Snaha vycházet dobře s Čechy a ctít vědeckou pravdu se nakonec Zotzovi málem stala osudná. Dostal se do sporů se soukmenovci, kteří chápali archeologii jako nástroj nacistické ideologie, zejména s organizací Ahnenerbe, kterou založil Himmler. Tato pseudovědecká společnost hledala po celém světě důkazy o prastarém původu nadřazené germánské rasy - a zřejmě právě kdosi z jejího okruhu se Zotzovi v roce 1943 postaral o odvedení na východní frontu. Tehdy to nemělo daleko k rozsudku smrti, nicméně Zotz šťastně přežil. Po válce pak působil jako uznávaný archeolog a stal se autorem řady publikací. V jedné z nich zmiňuje i Petrboka - opět jako neodborníka, který české lokality svým "hrabáním" poškozoval.

Ani Petrbok, jenž se po válce hřál na výsluní svých nadstandardních vztahů s bolševickými papaláši, někdejšího německého konkurenta nijak nešetřil. Díky podpoře z nejvyšších míst pracoval až do své smrti pro Národní muzeum - a díky svéráznému způsobu života, který neměl daleko k životnímu stylu bezdomovců, se stal legendou. Nic to však nemění na skutečnosti, že z vědeckého hlediska byla jeho činnost do značné míry kontroverzní.

Foto ČTK, profimedia.cz: Jaroslav Petrbok. Samorostlý archeolog, který podle názoru svých oponentů pracoval ledabyle a naleziště svými zásahy poškozoval. V Českém krasu Petrbok objevil pravěkou píšťalku z kosti a další vzácné památky. Protože však nálezy nezřídka tajil, Lothar Zotz se postaral, aby do jeskyní už nesměl.

Související
Newsletter

Týden s technologiemi Otakara Schöna

Události posledního týdne ve světě technologií podle Otakara Schöna

Editor rubriky Tech Otakar Schön pro Vás vybírá nejzajímavější nebo nejzásadnější události ze světa technologií, které se odehrály v uplynulém týdnu. Každý pátek v podvečer najdete ve své mailové schránce.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru