David Clutterbuck, kouč a profesor z Sheffield Hallam University, vede klienty k tomu, aby si všímali, kde dostávají nejlepší nápady. Může to být v lese, ve sprše, při jízdě autem... Ukazuje se, že je to většinou tehdy, když jsme uvolnění. Stres a úzkost nápadům nesvědčí. Vědci dokázali, že nápadům také neprospívá, když se spoléháme jen na logické postupy a rutinu. To potvrzují i zkušenosti koučů, kteří se v Česku věnují neuroleadershipu. Jsou jimi Vladimír Tuka z Result Systems a Lenka Papadakisová z Expertisu. "Nejběžnější chybou, kterou děláme, je, že řešení hledáme v minulosti. Vědci dokázali, že je to úspěšné jen ze 40 procent," říká Tuka. To, co nás najednou napadne, se v šedesáti procentech uděje, ani nevíme jak. Moderní neurovědy podávají vysvětlení, jak nápad vzniká. Na začátku mozek potřebuje určit směr, aby zacílil pozornost. Když míříme najednou na několik cílů, může dojít k jeho zablokování. Stačí jedna věta - "chci být skvělá novinářka" - to jak, nechte na později. Mozku stačí směr, řešení se "rozbalí" později jakoby "samo". Nesmí vám ale nikdo házet klacky pod nohy. Někdy je "nepřítelem" paradoxně rodinné prostředí. Blízcí cítí hrozbu, že se odcizíte a že vás ztratí. Proto vás zřídka podpoří v těch nejsmělejších cílech.

Pokud se ale doma či v práci necítíte dobře, nejde o maličkost. Tvůrčí potenciál kritik snadno udusí. Sebeobrana "postiženého" je totiž vysilující a vyžaduje zkušenost. A stejně zbytečně ztrácíme energii, která chybí jinde - při zvládání úkolů. Všimněte si, jak spontánně povzbuzujeme malé děti při každé nové činnosti. Z nějakého zvráceného důvodu se ale nejpozději od puberty začneme vzájemně "odstřelovat" nemilosrdnou kritikou. Upozorňujeme hlavně na to, co se nepovedlo. Přitom mozek vyhodnocuje stres, úzkost, vyloučení stejně negativně jako fyzickou bolest. Takže věčný kritik (přísný šéf, rodiče) se brilantních nápadů od toho, koho znevažují, prostě nedočkají. Když nejsme v pohodě, cítíme úzkost, a chceme podle svého typu buď bojovat, nebo utéct. Pokud si tedy libujete v kritice, připravte se na to, že lidé se vám budou vyhýbat, nebo při první příležitosti zdrhnou. Mnoho lidí blokuje i jiný strach. Třeba z toho, že nesplní cizí očekávání. Jestli jste uvízli v roli poslušného dítěte, paralyzuje vás závazek k autoritám, položte si otázku: "Proč mám plnit cizí očekávání, a ne ta svoje? Jde přece o můj život."

Související