P. F. 2010: Rok obchodu a statečných lidí


Letošní světový obchod poklesne o více než deset procent. Je to víc, než se čekalo v lednu, ale méně, než kolik uváděly nejčernější předpovědi v polovině roku.

Víme, že finanční, hospodářská i obchodní krize nemá v poválečné historii obdoby, obchod je obětí a důsledkem krize, není její příčinou. Otázka, kterou si musíme klást, však zní: Jak může obchodní politika přispět k nastartování růstu evropské a české ekonomiky? Jinými slovy: Potřebujeme exit strategy z krize v obchodní politice? A jaká by měla být?

Pro Českou republiku je to otázka klíčová. Vyplývá z podílu exportu na hrubém domácím produktu, který v dobrých časech násobí velikost domácího trhu a s růstem zakázek zvyšuje zaměstnanost, pohání k inovacím a investicím do nových řešení. Spočívá ale i v závislosti na volnosti a liberálním prostředí půlmiliardového trhu Evropské unie.

V době krize pokles zahraniční poptávky nemilosrdně snižuje ekonomický koláč toho, co dokážeme prodat. Je velký rozdíl, zda denní vývoz české ekonomiky dosahuje čtyř miliard korun, anebo více než šesti miliard, jak tomu bylo v dobrých měsících loňského roku. Z tohoto pohledu nás přebytek obchodní bilance sám o sobě příliš těšit nemůže.

Krize potvrdila známé slabiny českého vývozu a přivedla na svět nové. Závislost na trhu unie a Německa je těžko překonatelná. Náš vývoz je z velké míry soustředěn na automobilový průmysl a omezený počet dalších sektorů a číslům exportu dominují velcí hráči. Nově by nás mělo varovat, že neatraktivní domácí podnikatelské prostředí přestává lákat zahraniční, ale i domácí investory. Letos se přístup na zahraniční trhy navíc zkomplikoval nárůstem řady překážek přijímaných na ochranu domácích ekonomik zeměmi, jako je Rusko, Spojené státy či Ukrajina.

Krize nepochybně zvedla hladinu bariér pro exportéry. Ztížila vyvoz v důsledku nejrůznějších stimulačních a ochranných opatření přijatých řadou zemí světa. Čísla o jejich vlivu se různí. Pascal Lamy ve své nedávné zprávě uvádí, že na světový obchod měla tato opatření vliv okolo jednoho procenta. Nepříznivý vliv protekcionismu bude však patrně vyšší. Obchod totiž nesráží opatření přímo spojená se cly a nejrůznějšími kvótami, výrazně jej zasahují nejrůznější stimuly národních firem (Buy National) a masivní státní pomoc churavějícím firmám a celým sektorům.

Tato opatření se pochopitelně přijímají na úkor trhu, konkurentů a především spotřebitelů. Nově vzniklý monitoring všech těchto opatření (Global Trade Alert) uvádí, že ke konci listopadu se ve světě přijalo od počátku krize více než 600 nejrůznějších opatření, která mohou být označena za protekcionistická.

Z analýzy struktury těchto opatření je možné vyvodit tři základní skutečnosti. Za prvé: krátkodobá opatření jsou postupně nahrazována dlouhodobými. V první fázi krize rostl počet časově omezených stimulačních balíčků a státní pomoci, ve druhé části roku začíná převládat zvýhodňování národních firem a přijímání ochranných opatření s nejasnou délkou expirace.

Za druhé: nejvíce postiženými sektory je citlivý sektor zemědělství, následován obchodem s ocelí, železem, textilem a spotřebním zbožím.

Za třetí: méně se ve světě rozšířila "starobylá" opatření ochrany obchodu, která spočívají ve zvyšování cel a pohybu kvót. Protekcionismus se stále více schovává pod pláštíkem státní pomoci firmám a za ekonomický nacionalismus při udělování státních zakázek.

Tyto skutečnosti ukazují mimo jiné na děravost pravidel světového obchodu a Světové obchodní organizace (WTO). Ta se zdráhá kvalifikovat, co je a není protekcionismus v obchodě, a odkazuje na tvrzení, že pokud má členská země pochyby, nechť předloží stížnost na panel WTO, který rozhodne. "Chytrá" opatření zkušených právníků je stále obtížněji dešifrovat. Politikům chybí autorita WTO a vlastní odvaha pro jejich jednoznačné označení a odsouzení.


Krize postihla centra světového obchodu různě. Čína, asijské země i některé země Afriky a Latinské Ameriky se oklepaly z poklesu světové ekonomiky rychleji než jiné. Nejvíce jsou krizí zasaženy vyspělé země OECD.

Některé země deklarují změnu své hospodářské politiky. Je to patrné u Číny, která investuje do vlastní infrastruktury a domácí poptávky, ale také u Ruska, které ústy svého prezidenta vyhlašuje nutnost zásadní modernizace, jež by zemi pozvedla z její tradiční role vývozce surovin a zboží s relativně malou přidanou hodnotou.

Některé země v důsledku krize dokonce podporují svou konkurenceschopnost poklesem celních tarifů (například Mexiko snižuje svá vývozní omezení). Jiné se snaží podpořit diverzifikaci svých obchodních toků (například aktivita Kanady při sjednávání dohod o volném obchodu akcelerovala i v důsledku ekonomického nacionalismu, který vypukl v USA - viz Buy America).

Evropskou unii od větší chuti k protekcionismu odrazují pravidla státní pomoci a ekonomické soutěže, která jsou součástí pravidel fungování vnitřního trhu.

Prvním zřejmým důsledkem krize je pád růstu světové ekonomiky se všemi negativními důsledky. Pokles poptávky je drtivý, vyhlídky dlouhodobé nezaměstnanosti pesimisticky znepokojivé, důvěra ve věčně rostoucí blahobyt zmizela a náklady z odkládání kriticky důležitých reforem národních ekonomik zatěžovaných neúměrně rostoucími výdaji na sociální transfery padají na hlavy nezodpovědných politiků.

Krize vzala vyspělým zemím sebedůvěru a prestiž a setřásla je z trůnu vůdců světové ekonomiky. Rozšíření mandátu G8 na G20 je zřetelným důkazem, že žádná celosvětová řešení nebude možné přijímat bez jednání a dohody s rozvojovými velmocemi typu Číny, Indie či Brazílie. Navíc krize bere odvahu k nezbytným reformám, oslabuje liberální vidění světa, brání dlouhodobým pohledům na pozitivní efekty snižování globálních bariér, které zahání krátkodobý ekonomický nacionalismus. A také zvedá váhu lobbistů a sociálně ohrožených skupin, nejrůznějších podob populismu a radikalismu.

Zjednodušeně řečeno existují dva různé přístupy. První z nich říká, že krize není důsledkem selhání systému světového obchodu, nýbrž pádu globální poptávky a ztráty důvěry ve finanční instituce. Oživení přijde s obnovou těchto institutů. A protože debaty o změnách v obchodní politice jsou zdlouhavé, bolestivé a navíc s nejistým výsledkem, pak vlastně nemá smysl se tím příliš trápit. Pracujme na podpoře růstu poptávky, důvěry na trzích a oživení v obchodě přijde samo.

Druhá skupina volá po naplnění závazků, které vůdci světových ekonomik vyhlásili. Především odstraňme podpory, které se přece přijímaly na časově omezenou dobu krize, urychleně musíme dokončit mnohostranné kolo liberalizace světového obchodu.

Pojďme se bavit o zásadnějších reformách WTO, o vizi této organizace a o globálních tématech, která ohrožují svět a promítají se pochopitelně do světa obchodu. Mluvme o riziku eroze mnohostranného systému světového obchodu, k němuž dochází nejrůznějšími bilaterálními a regionálními dohodami. Příznivci druhého přístupu připomínají, že sliby světových politiků je třeba naplnit. Nemá-li zcela klesnout jejich důvěryhodnost.

Ekonomická politika ve světě nemusí být po odeznění krize stejná než před památným 15. zářím 2008, dnem pádu Lehman Brothers v USA. Napětí rozvojového a vyspělého světa, rozbroje mezi samotnými rozvojovými zeměmi a především snižující se chuť k liberalizaci obchodu mohou zásadně zkomplikovat celý systém mnohostranného obchodu, jehož význam nepochybně roste s rychle postupující globalizací světa. Velké rozpaky navíc panují z dosavadní obchodní politiky USA. Těžko skrývaná neochota přistoupit na odstranění dotací domácím producentům bavlny, zpochybnění dosud dojednaných závazků mnohostranné liberalizace obchodu a ekonomický nacionalismus překvapují u země hlásající tržní přístupy a svobodný trh.


Britské ministerstvo, která má na starosti obchod, představilo nedávno čtyři možné scénáře vývoje světové ekonomiky. Dva pesimistické představují riziko světové deglobalizace světového hospodářství, boj o suroviny a zdroje energie bez pravidel. Hrozí rostoucí polarizací světa bohatých, či dočasně bohatých zemí a zemí rozvojových. Svět omezených kartelů, které ovládají chudší země, růst politického napětí se všemi z toho plynoucími hrozbami.

Dva optimistické scénáře volají po světě globálních občanů, inovací a politické zodpovědnosti při řešení celosvětových hrozeb. Do tohoto pozitivního scénáře zapadá i dohoda o budoucích zřetelně vymahatelných pravidlech světového obchodu a jeho další liberalizaci.

Příští rok bude tedy šancí ke změnám a odvážnému řešení problémů, které nás dnes zatěžují a dusí. Bude to příležitost pro statečnou, slušnou a přesvědčivou politiku České republiky.

Autor je náměstkem ministra průmyslu a obchodu ČR.

Související