Na vlně vzpomínkové euforie, kterou přineslo dvacáté výročí sametové revoluce a která možná kromě emocí přináší i poznání, v čem jsme jiní než za totality, připlula i výstava Mimo zónu.

Šestnáct fotografů vybraných kurátorem (a také fotografem) Dušanem Šimánkem ukazuje v pražské Galerii Langhans šedivost, absurditu i útěky do vnitřního světa, které provázely sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu. Výstava Mimo zónu, ke které vychází i stejnojmenná publikace, potrvá do 31. ledna.

Může to být tendenčním výběrem, ale spíš se kurátorovi podařilo kápnout na jistou dobovou tendenci, která byla pro mnoho tvůrců z okraje normalizační scény společná.

Fotografové, jako by se domluvili, namířili objektivy na oprýskané fasády, rozbité chodníky, výlohy a okna. Většinou černobílé, ve své době těžko vystavitelné snímky se nyní vynořují jako svědkové kdysi všudypřítomné omšelosti a apatie.

Zazdění občané

"Zdravíme slavné májové dny", hlásá plakátek nalepený vedle vlajky na okně. Jaroslav Bárta nafotil v roce 1981 "okenní" sérii, která je zároveň konceptem i dokumentem. Bárta vybíral okna, která podivně nepasují. Jsou zasazena do staré, nejčastěji secesní fasády, nerespektují původní tvar, velikost ani symetrii.

Vypadají jako jizvy, dekorativní vlisy na fasádě jsou poničené, původní otvory dozdívané - nová okna jsou vždycky menší, jako by lidé za normalizace nejen kašlali na architekturu, ale ještě se dobrovolně zazdívali.

Okenní cyklus se opakuje také u Vratislava Hůrky. Sérii nazval Narušení a kromě oken, podivně slepých, někdy rozbitých nebo zatažených fotí poraněná městská zákoutí, jakousi metaforu apatie koždodennosti: pahýl poraženého stromu u zábradlí, asfalt chodníku, na jehož okraji zbyl zdupaný plácek pro neexistující zeleň.

Sklenice se zelím

Lehký odstup a snad dokonce pobavení přinášelo fotografování Ireně Stehli. Na výstavě je její cyklus Pražské výlohy, který ukazuje nekonečnou vynalézavost obchodních aranžérek, jež dokázaly výlohy esteticky zaplnit, i když měly po ruce pouze jeden druh zboží. Je tu například "umělecký objekt" vyskládaný ze sklenic se sterilovaným zelím nebo "socha" z krabiček naplněných univerzálním pracím práškem.

Někdy dojem dotváří propagační plakát se šťastnou hospodyní, která se chystá před Pramenem vyskládat z vozíku bohatý nákup do své škodovky.

Všechny snímky výstavy představují nemanipulované práce. Přesto mají některá fotografická "svědectví" z okraje normalizace například surrealistickou podobu (fotografie Štěpána Grygara zachycující ptáka letícího podél dveří, přes které visí ze zdi vyrvané dráty) nebo jsou jinak výtvarně stylizované.

Miroslav Machotka sleduje linie, dráty a stíny a vytváří tak obrazy podobné klasikům české avantgardy Eugena Wiškovského, Jidřicha Štyrského či Emily Medkové.

Kurátor Dušan Šimánek se představuje na první pohled abstraktními barevnými fotografiemi. Při bližším ohledání vyjde najevo, že fotil zašlé zdi obýváků a ložnic, na kterých vystupují překrývající se nánosy barev.

Autor na cestě

Fotograf jako subjekt fotografií je přítomný v cyklu Bohdana Holomíčka, který v letech 1980 až 1989 dokumentoval přes okno automobilu své výlety. Snímky s přídechem voyerství vznikaly často za jízdy, zobrazují střet intimního prostoru (ruka na volantu) a vnějšího světa (pomník socialismu u silnice, traktor na poli.)

Na pražské výstavě jsou zastoupeni méně známí i proslulí fotografové (Josef Sudek, dvojice Jasanský/Polák), na jménech tentokrát ale mnoho nezáleží. Tematicky sevřená výstava je silnou výpovědí o atmosféře již minulé doby.