Ekonomická krize je zatím pro většinu Čechů abstraktním příběhem. Každý den o ní slyší v televizi a čtou v novinách. S výjimkou těch, kdo přišli o práci, je zatím nezasáhla.

Prožíváme dobu, kdy se propouští a na druhé straně klesají účty za jídlo, benzin a plyn. Rohlík za 90 haléřů tady v posledních letech nebyl k mání. Protože platy stále ještě mírně stoupají, většině lidí i v krizi roste životní úroveň.

Penzistům se tak dobře nevedlo už dlouhé roky. Chce-li ČSSD chránit skutečně ohrožené, měla by rychle zapomenout na třináctý důchod a pomoc nabídnout potřebnějším.

Výpovědi se zatím počítají v desítkách tisíc. Těch, kdo vydělávají alespoň to, co loni, ale za nákupy platí méně, jsou miliony. Navíc je to velmi příjemná změna po loňském roce, kdy se sice české ekonomice ještě papírově dařilo, ale zároveň se prudce zdražovalo.

Možná je to jedno z vysvětlení, proč lidé navzdory všem špatným zprávám o krizi, hledí do budoucna podle řady průzkumů s optimismem a ani v těžkých časech si neodřeknou dovolenou.

Zahraniční zájezdy totiž krize nekrize zdražily o víc než dvanáct procent. Kdyby o ně nebyl zájem, musely by jít cestovky s cenou dolů. Nic je k tomu ale, zdá se, zatím nenutilo.

Strach z krize, to je strach ze ztráty práce. Proto šetříme, neutrácíme, nevyskakujeme si a připravujeme se na horší časy. Když ale měsíce nikdo z našich známých výpověď nedostane, přestaneme se bát. Nezaměstnanost už je vysoká, stále se ale nenaplňují katastrofické scénáře o desetině lidí bez místa.

To nejhorší ale ještě vůbec nemusíme mít za sebou. Firmám se měsíce propadaly zisky o desítky procent a přesto se snažily udržet co nejvíc lidí. Nebyla to žádná charita. Šéfové jen měli v paměti, jak ještě předloni v časech boomu kvalitní lidi těžko hledali. Proto se s nimi teď těžko loučí. Je to podobné jako se zdražováním, jsou to stále živé zážitky.

Ze dne na den může ale přijít bod zlomu, kdy buď přestanou věřit v rychlý konec krize, nebo už prostě nebudou mít na výplaty. Pak během chvíle můžou začít propouštět po tisících.

Teď záleží na tom, zda víc šéfů uvěří nobelistovi Paulovi Krugmanovi, hlásajícímu, že už bude jen líp. Nebo spíš prorokovi krize Nourielovi Roubinimu, varujícímu, že světlo lepších časů zdaleka není na dohled.