Na českém ostrůvku stability byla diagnostikovaná nevýznamná chřipka. Výsledkem sice jsou desítky tisíc lidí bez práce a vážné potíže mnoha firem, ale řada lidí zůstává uchlácholena hodnými pány doktory. Chřipka přece nestojí za řeč, proti ní se naprostá většina z nás ani nenechává očkovat.
O to větší šok nastává v okamžiku, kdy se krize projeví u těchto lidí osobně. Ztráta jistoty, části příjmu, zaměstnaneckých výhod, horší firemní servis, všeobecný stres na pracovišti, tlak na větší výkon, vyšší loajalitu a poslušnost.
I ve firmách, kde před krizí panovala přátelská atmosféra, se zaměstnanci ocitli zatlačeni do kouta. Až na výjimky dostávají pouze špatné zprávy, které mohou pouze trpně přijmout. Jakmile je krize v domě, i tomu, kdo necítil důvod se zneklidňovat, dojde rozsah informací z jiných organizací v jeho oboru.
Dokáže takový člověk hodnotit situaci svou a zaměstnavatele objektivně? Výjimečně. Zvláště ne, pokud chybí informace a když nevěří šéfům. Ještě hůř bude, jestli má pocit, že škrty se týkají jeho a šéfů ne.
Z ekonomické krize se tak začínají rodit základy krize mezilidské. Nebude plošná a tak drtivá, ale pro některé organizace bude opět bolestná.
Tam, kde zaměstnance nepřesvědčí o nutnosti změn a jejich "poctivosti", přijde odveta. Nebude mít však podobu defenestrací. Zhmotní se v odchodu otrávených klíčových zaměstnanců jinam.
Fakt, že v době krize byly špatné vztahy mezi lidmi v mnoha společnostech, nebude podstatný. Každý si bude pamatovat jen ústrky, které se staly právě jemu - ať už skutečné nebo domnělé.
Personalisté by se proto nyní neměli starat jen o ty, kteří jsou propouštěni, ale ještě intenzivněji o ty, kteří zůstávají.
