Začít vyrábět své produkty v cizině se rozhodl Zdeněk Jahoda, majitel firmy Emco, už v roce 2003. "Postupně jsem přemýšlel o Maďarsku, Polsku, Srbsku a Rumunsku. Ale všude jsem narážel na vysokou cenu a jen malý podíl na trhu," říká Zdeněk Jahoda. Nejvýhodnější se nakonec ukázalo Rusko.

HN: Jak Emco vlastně vzniklo?

V roce 1991 jsem pracoval jako referent v podniku zahraničního obchodu. Hlavou se mi ale honily myšlenky o tom, jak se do obchodování pustit sám. Školu jsem na to měl, praxi a kontakty taky. S manželkou jsme po večerech přemýšleli nad vhodným názvem. Podle počátečního písmene jména našeho syna Martina padnul návrh: M company, kráceně emco. A u něj jsme zůstali. Peníze do začátku jsem však neměl. V ČSOB vyslechli můj nápad dovážet potraviny a dali mi úvěr dva miliony.


HN: Proč jste začal s výrobou potravin?

Brzy mi bylo jasné, že jen s dovozem si navždy nevystačím. Dal jsem si tedy inzerát, že hledám někoho s praxí v potravinářství. Přihlásila se mi paní před důchodem. Koupil jsem jí plynovou troubu, jaké jsou v každé kuchyni, a nechal ji vyvíjet. První výrobek byly instantní nudle v kelímku. Pak přišly na řadu müsli. Dnes jich vyrábíme čtyři tisíce tun ročně.


HN: Jaký očekáváte vliv krize na vaše podnikání v blízké budoucnosti?

Její významný dopad do naší branže neočekávám. Budoucnosti se nebojíme. Plán výroby jsme postavili na stejných číslech jako vloni. Kvůli růstu eura mírně zdražujeme a jsme před rozjetím výroby v Rusku. První balení müsli by tam mělo sjet z pásů příští měsíc.


HN: Když vám bylo Česko malé, po kterých zemích jste se rozhlížel?

Můj první zájem byl o Maďarsko. Vhodnou firmu ke koupení jsem tam sice našel, ale nedohodli jsme se na hodnotě podniku. Pak přišlo na řadu Polsko. Ani tam jsem nic nekoupil, ale v polském Těšíně jsme zřídili své zastoupení. Stejně jako později na Slovensku. Dále jsem si nechal udělat analýzu na Rumunsko. Chvíli to vypadalo, že si s jednou firmou jižně od Bukurešti plácneme. Na prodej bylo 51 procent, ale opět vše ztroskotalo na ceně. Díky tomu jsem ale přišel na to, že nechci společný podnik, ani s většinovým podílem. Chci si o všem rozhodovat sám.


HN: Proč se prioritně zajímáte o země východní Evropy?

Ze své zkušenosti výrobce potravin vidím, že náklady na výrobu tam porostou pomaleji než u nás. Třeba Rumunsko, to je velký trh s dobrou polohou. Rumuni však mají přehnaně velkou sebedůvěru a nesprávně vidí svou hodnotu. Pak jsem byl v Srbsku. To není členem EU a dovoz je tam složitější. Přímá výroba by tam tedy byla lepší. Až ale do unie přistoupí, z logistického hlediska už nepůjde o žádnou výhodu. Je to vlastně jen pár hodin jízdy ze Slovenska.


HN: Jak nakonec padla volba na Rusko?

Na jednom školení o cereáliích jsem potkal obchodníka z Ruska. Já mu pomohl s rozjezdem jeho byznysu a on mi na oplátku vytipoval dvě pekárny, které zkrachovaly. Banky je prostřednictvím konkurzního správce nabízely k prodeji v aukcích. Jedna z továren ležela ve městě Tula. Když jsem ji viděl, tak mi učarovala. Taky cena do deseti milionů korun byla pro mě přijatelná. Chlebokombinát postavil Stalin kolem roku 1940 a tomu stáří odpovídal i jeho stav. Zastaralé budovy, zanedbaný areál a staré stroje. Mezi nimi jsme však objevili i nově nakoupené, vynikající italské pece.


HN: Proč jste do toho tentokrát šel?

Velkou výhodou je poloha. Tula leží nějakých 200 kilometrů na jih od Moskvy a vede tam dálnice. V oblasti je vysoká nezaměstnanost, takže o pracovní sílu není nouze. Hlavním impulsem ale bylo, že jeden můj dávný známý, který pro mě před lety pracoval, je Rus. A ten byl ochoten se tam přestěhovat a rozjet výrobu. Udělal jsem z něj tedy ředitele. Zná jazyk, prostředí a mentalitu lidí. Bez něj bych se do toho asi nepustil.


HN: Je pravda, že v Rusku se bez korupce neobejdete?

Přímo jsem se s ní nesetkal, nikdo mě v tomto smyslu "natvrdo" neoslovil. Dá se ale vycítit, že na nějaký ten úplatek čeká každý. Všechno by pak šlo určitě rychleji. Korupci ale zásadně nepodporuji, to není můj styl.


HN: Narazil jste už na nějaký problém?

Loni v červnu jsem poslal kupní cenu za továrnu a půl roku se nic nedělo. To jsme se trochu třásli. Peníze fuč, ale převod na nového majitele pořád nebyl. Během té doby, kdy jsme se nemohli prokázat jako majitelé, nám propadla smlouva na dodávku plynu. Když jsme ji pak chtěli obnovit, přišli plynaři a řekli, že veškeré zařízení musí být podle nových norem. A tak jsme celou zimu netopili a museli systém předělat. Při rekonstrukci podlah jsme však našli spoustu původních litinových desek. Potřebovali jsme se jich zbavit. Ve sběrně se ale ukázalo, že výkupní cena litiny je hodně vysoká. Tak jsme je všechny prodali a získali tak milý a nečekaný bonus.


HN: Jíte vůbec cereálie?

To víte, že jím! Nedávno jsem byl na kontrole u lékaře a ten mi vážně a bezelstně povídá: "Mohu vám doporučit jíst ty ovesné vločky s kousky ovoce, co se tu vyrábí. Jsou výborné jako prevence vysokého cholesterolu."