- Muž, který dal jméno síti českých outdoorových prodejen, obchoduje i s motorkami a parníky
Svůj první obchod otevřel 1. ledna 1990. Den poté se sbalil, odjel na dva měsíce na skály do Španělska a za pultem krámku v severočeském Hřensku nechal svého kamaráda.
"Měli jsme na skladu zboží tak za padesát tisíc," vzpomíná Jindřich "Hudy" Hudeček na začátky své sítě obchodů s outdoorovým vybavením.
Dnes jeho přezdívka bliká z vývěsních štítů ve dvaceti českých městech. Ve skladech mu leží zboží v hodnotě kolem dvou set milionů a roční tržby překračují miliardu.
První spacáky a horolezecké úvazky prodával Hudy už v osmdesátých letech. Na českém trhu se tehdy skoro nedalo koupit horolezecké vybavení a ceny v sousedním Německu, odkud se občas podařilo něco přivézt, byly pro místní astronomické. Lano stálo dvě stě marek, což bylo víc než měsíční plat v Československu. "Všechno jsme si vyráběli. Někdo dělal batohy, druhý stany. Já jsem šil úvazky a spacáky," popisuje Hudeček.
Doma vyráběný horolezecký "matroš" výrobci navzájem směňovali, občas něco málo prodali. Za lezecký úvazek tehdy Hudy inkasoval kolem pěti set československých korun.
S šitím v ruce ovšem Hudeček v osmdesátých letech moc času netrávil. Coby člen horolezecké reprezentace jezdil zdolávat skály do zahraničí.
V roce 1983 vylezl legendární yosemitskou stěnu El Capitan. "Jako kluk jsem si v Pionýrské stezce přečetl o sólo výstupu Mirka Šmída. Byli jsme ve Státech ještě se dvěma kámošema, ale věděl jsem, že to musím přelézt sólo i já," vypráví Hudy.
Lezení u Hudyho bylo na prvním místě od klukovských let. Po vojně dobrovolně nastoupil do uranových dolů, protože tam byl ředitelem otec jedné lezkyně a při podniku fungoval horolezecký oddíl.
"Navíc mi zkrátili vojnu, stálo to za to," říká Hudeček lakonicky při vzpomínce na dobu, kdy za pomoci kyseliny sírové těžil povrchově uran. "Občas nás to pocákalo, to se pak montérky rozpadly," směje se.
S profesionálním lezením Hudeček skončil v roce 1990, když se začal věnovat budování sítě obchodů Hudy Sport.
V byznysu se mu dařilo a tak si brzo začal plnit další dětský sen. "Jako malý jsem chtěl být horolezec, vylézt na Mount Everest a závodit v motorkách a autech," vypočítává.
Na dvou kolech
V roce 1993 si pořídil motorku a záhy začal závodit za italskou stáj Ducatti. Získal také zastoupení této značky pro český trh. Kromě Ducatti dováží do Česka také motocykly Benelli.
S lezením podle něho nablýskané mašiny moc společného nemají. Snad jenom adrenalin. Jízdu na motorce přirovnává k lezení na nejištěných cestách.
"V lezení je člověk víc sám za sebe. Na motorce vás naopak strhne vlna: všichni jedou, snaží se, tak vy taky. Soupeř může člověka vyhecovat," líčí s planoucíma očima.
V roce 2001 začal Hudy jezdit i automobilové závody. I v případě aut se projevuje jeho slabost pro italské značky.
Závodění před dvěma lety nechal, ale v garáži mu stále ještě stojí červené ferrari. To ovšem provětrá nejvýš několikrát do roka.
Na silnicích kolem Děčína se většinou prohání v černém voze Alfa Romeo. Dělá tak reklamu další ze svých podnikatelských aktivit: před dvěma roky se stal autorizovaným prodejcem této značky.
Na skály kvůli rychlým kolům někdejší lezecký reprezentant nezanevřel. Spíš naopak: když má před odletem na výpravu do hor, nechává motorku v garáži, aby se nepošramotil. Bouraček má za sebou asi třicet, z těch těžších vyvázl se zlomeninami.
"Když mi dávali na Bulovce dohromady lopatku, doktor mi řekl: Je vám čtyřicet, tkaničky zavážete, tak co byste chtěl," vzpomíná Hudeček, který brzy oslaví pětačtyřicátiny. "To mi úžasně dodalo motivaci. Asi rok po tom jsem v Adršpachu udělal cestu, kterou zatím nikdo nepřelez," kření se.
Cesta v Adršpachu, již Hudy nazval Zlatá korunka, podle něj není ani tak technicky těžká, jako nebezpečná. A to je přesně vlastnost, kterou na skále dokáže ocenit. Strach řadí do kategorie příjemných pocitů.
Užívá si ho nejen při lezení na skalách, ale i při dalších sportech, které provozuje: heliskiingu nebo base jumpu: skákání padákem z mostů a jiných vyvýšených míst.
Levné bývá hnusné
Pro adrenallinové aktivity umí nadchnout i svoje okolí. Jeho dvanáctiletá dcera s ním lyžuje, naučil ji jezdit na jednokolce. "Chtěl jsem si s ní i skočit padákem, ale to zakázala její máma," říká Hudeček.
Několikaměsíční syn zatím absolvoval jenom rituál přikládání ke skále. Fotografii mrněte s prstíčky na kameni má Hudy uloženou v telefonu.
Aktivními sportovci se Hudeček obklopuje nejen doma. Většina těch, které zaměstnává v prodejnách Hudy Sport, se věnuje horolezení nebo jinému sportu.
Zákazníci outdoorových obchodů nejsou kovaní sportsmani a tak ocení radu někoho, kdo zboží vyzkoušel na vlastní kůži.
Fenomén manažerů, kteří si na výlety na Sněžku kupují goretexové bundy za deset tisíc, považuje Hudy za logický.
"Lidé si chtějí dopřát nadstandard. U oblečení do přírody je to stejně logické jako u foťáku nebo u auta," myslí si. "Pořídit si jednu drahou věc, která vydrží déle, je navíc ekologičtější než kupovat víc levných, co se hned rozpadnou."
Slovo "levný" vyslovuje Hudeček s lehkým opovržením. Vyvolává v něm vzpomínku na papundeklové domky a umělohmotné příbory ve fast foodech, které vídá při svých návštěvách Spojených států.
"Jasně, že třeba některé domy jdou postavit levněji. Funkčně jsou stejné, ale pak vypadají hnusně," říká.
Řídí se proto pravidlem, že ne každá investice musí být výnosná. Naposledy zásadu uplatnil, když do svého obchodního impéria začlenil parník pendlující na trase Děčín - Hřensko. Původně na něj půjčil svým známým, jim se ale na řece nedařilo.
"Ručili mi domy, ale ty jim přece nebudu brát. Tak mám parník," konstatuje Hudy s tím, že vklad do lodi se mu nejspíš hned tak nevrátí.
Kromě toho, že osobní lodní doprava není zrovna lukrativním byznysem, parník brzdí i nedostatek vody. Takže část léta zkrátka jenom stojí u břehu.
Tento týden čtěte
- pondělí: Mimi NGUYEN, modní návrhářka
- úterý: Jindřich HUDEČEK, horolezec, obchodník
- středa: David DVOŘÁK, divadelník
- čtvrtek: Petr SUCHOMEL, neurochirurg
- pátek: Petra SOUKUPOVÁ, spisovatelka 
