"Chcete mluvit o Karadžičovi? Tak kvůli němu ano," zareagoval do telefonu známý architekt Vlado Milunić. V rozhovoru pro HN mluví o bývalé Jugoslávii, ale i o ukončené soutěži na Národní knihovnu.
HN: Co vás napadlo, když jste slyšel o zatčení Radovana Karadžiče?
Že je to úspěch: ten člověk zničil tolerantní atmosféru Bosny, smíšeného území mezi pravoslavnými Srby a křesťanskými Chorvaty. Pro mě je jako Henlein, když vykřikoval, že sudetští Němci patří k říši... Ve dvacetimilionové Jugoslávii bylo nejvíc Srbů; a největší národ se vždycky považuje za povolaného k vládnutí. Takže začali určovat, která území musí patřit k Srbsku. Třeba kolem chorvatského Kninu, protože tam žijí Srbové.
HN: Představujete se jako "Jugoslávec". Nechcete říkat, že jste Chorvat?
Jako Jugoslávec se představuji kvůli odporu proti primitivnímu nacionalismu. Jinak jsem samozřejmě Chorvat. Můj pradědeček, básník Ivan Mažuranić, byl chorvatským bánem, fakticky hlavou státu. Jsou tam po něm pojmenovaná náměstí a jeho portrét je na stokunové bankovce.
HN: Když přijedete třeba do Bosny, hraje i dnes roli, že jste Chorvat?
Moc tam nejezdím. V roce 1996 jsem v Bosně byl s Člověkem v tísni, vezl jsem tam architektonickou výstavu Grand Prix, také o právě dokončeném Tančícím domě. Protože kromě potravin nebo materiálu na zasklení oken potřebovali i nějakou kulturu.
Víte, v Bosně žijí i Češi. Oproti Balkáncům mají mírumilovnou povahu. Ale když o nich režisér Kvasnička natočil dokument, i malé děti bosenských Čechů v něm říkaly, že kdyby věděly, který soused jim zabil rodiče, zabijí ho taky. Tohle bude odeznívat po generace.
HN: Co vydání Karadžiče vypovídá o dnešním Srbsku?
Je to podle mě kalkul, aby se přiblížili Evropské unii. Během války 90 procent Srbů chtělo Miloševiče a jeho nacionální rozpínavost. Hned po válce ho vydat nemohli, vyvolalo by to manifestace. Taky ho nepochybně kryly tajné služby. Až nynější vláda tomu dala volný průchod... Ještě tam ale zbývá Mladić.
HN: Vy nemáte pochyby, kdo byl ve válkách viníkem a kdo obětí?
Myslím, že je jasné, že útok začali Srbové. Federální armáda zaútočila na Slovinsko: tam se jim to nepovedlo, Slovinci měli výborné informace, i z odposlechů, a byli připravení. Ale taky stáli mimo hlavní problém.
Milošević vykřikoval, že území kolem chorvatského Kninu musí patřit k Srbsku. Zaútočili na Vukovar: že prý byl kdysi srbský a chtějí ho vrátit... Turecké území sahalo až kdovíkam, staří Římané došli k Hulínu, taky by ho jejich potomci chtěli zpátky?
HN: Česká krajní levice přirovnává kosovské Albánce k sudetským Němcům. Pro vás ale byl novodobým Henleinem Karadžić a Hitlerem Milošević?
Ano.
HN: Takže patrně souhlasíte i s uznáním Kosova?
Ze dvou zel je uznání tím menším. Srbové se chovali k Albáncům hrozně nadřazeně, teď se jim to vrátilo.
HN: Proč je tedy uznání "zlo"?
V Kosovu žije i spousta obyčejných Srbů, kteří se chovali normálně.
HN: Máte přátele mezi pražskými Srby? Bavíte se někdy o válkách?
Žil jsem v Dejvicích v 50. letech v jugoslávské komunitě dvanácti rodin. Slavili jsme společně křesťanské Vánoce i pravoslavné.
Sestra mojí srbské kamarádky v roce 1999 demonstrovala proti bombardování Bělehradu letadly NATO. Já jsem s ním naopak souhlasil jako se způsobem, jak válku ukončit.
Ale zůstali jsme přátelé, doživotní. Nemám problém s tím, když je někdo Srb.
Za neúspěch může osobně ředitel knihovny Ježek
HN: Ministr kultury prohlásil, že Kaplického Národní knihovna na Letné stát nebude. Je to podle vás konec, nebo jen odklad do voleb 2010, jak věří ředitel knihovny?
Myslím, že je to konec. Šéf Národní knihovny Vlastimil Ježek se dopustil příliš těžkých chyb.
HN: Za neúspěch může podle vás Ježek?
Špatně vybral už samotný pozemek. Jak správně chápali už jezuité, knihovna má být v centru města, je nesmysl ji stěhovat na kopec na Letnou.
Také neměl dovolit střet zájmů v mezinárodní porotě. Seděla v ní Eva Jiřičná: mám ji rád, jenže bývala partnerkou Kaplického. Byla tam i jeho kamarádka Zaha Hadid.
Knihovna je také výrazně dražší než částka, která na ni byla vyčleněna. To je přece problém.
HN: Nebyla ale hlavní potíž v tom, že se pražští politici a prezident zalekli příliš "jiné", nezvyklé stavby?
Mám k té architektuře řadu výhrad. Kaplického tvorba se tváří ekologicky, ale jen formálně, povrchně, napodobuje přírodní struktury. Vyrobit ji je pak drahé - toho materiálu! Jeďte se podívat na hliníkárny a ocelárny na Slovensku, jak zasviní krajinu kolem.
Ještě za totality Kaplický vystoupil v Praze, ukazoval nám velká plátna svých projektů a zakončil tím, že jsme blbí a všechno děláme špatně. Předvedl to na fotce stacionáře, který jsme navrhli s kolegou pro České Budějovice. Stavěli ho svépomocí sami rodiče těch postižených dětí: byl zděný, nahoře dřevěný krov. Kaplický prohlásil, že to vypadá jak slepené vlaštovčí hnízdo. Že bychom to měli dělat jako on, s kevlarovými vlákny.
HN: Promiňte, ale to už zní jako ješitný spor dvou architektů. Co říkal na vaše výhrady k jeho chobotnici?
Nebavil jsem se s ním o tom. Ale není v tom nic osobního: je teď můj příbuzný, vzal si sestru mojí dcery.
HN: Loni jste do sporu o Národní knihovnu vstoupil s nečekaným nápadem: v článku pro HN jste navrhl přesunout ji z Letné dolů pod kopec, na Klárov. Na to vám i laik namítne - vždyť je to u Vltavy, při další povodni by byly depozitáře zatopené.
To se dá vyřešit investicemi do izolací a protipovodňových zábran. Na Klárově se plánují u metra Malostranská podzemní garáže. Ty jsou, pokud nad nimi nebude budova, úplně nesmyslné. Proto jsme spolu s profesorem Emilem Přikrylem přišli na nápad, že by tam mohla být knihovna. Uvažovali jsme i o koncertním sále.
Zároveň bych ze zatáčky vzhůru k Chotkovým sadům vyloučil auta; dnes jich tam jezdí 40 tisíc denně.
HN: Jaké jste měl reakce?
Ozvaly se hlasy, že se tam nedá stavět, protože místo je vyhrazeno pro zeleň. Ale knihovna může mít zelenou střešní zahradu.
Celý ten prostor na Klárově je divný. Nepodařený památník vojákům od Vladimíra Preclíka, smuteční vrby, kolem gründerské baráky... Knihovna by prostoru dodala smysl, vytvořila by zde ulici. Přes řeku jsou tři vysoké školy, pro studenty by to bylo v docházkové vzdálenosti. Studenti by vytvořili protiváhu turistickému ruchu.
V Malešicích nestojí nic. Kvůli jiným kšeftům
HN: I vy jste ale v Praze narazil. Po Tančícím domě jste postavil obytný komplex Hvězda, plán na přestavbu sídliště Malešice v Praze 10 se ale nakonec neuskutečnil.
Tančící dům byl jednoduchá úloha. Když máte na své straně Václava Havla, Franka Gehryho, neomezený rozpočet od ING a na nábřeží nejkrásnějšího města máte udělat hezký barák... Ale v Praze 40 procent lidí bydlí na sídlištích; zkoušel jsem, jak by se dala oživit.
Šlo to s Hvězdou v Praze 6, tehdy tam byl starostou Pavel Bém. Dobře se to vyvíjelo i v Praze 10, když tam byl starostou Karel Výrut. Vyhrál jsem architektonickou soutěž, pak i obchodní, přivedl developera. Jenže Výrut zemřel na rakovinu. Po volbách 2002 se stal starostou jistý Milan Richter, dnes celopražský radní pro kulturu, a dohodl se s firmou pana Sekyry. Její nabídka byla přitom až třetí a ze soutěže byla vyřazena.
To bylo v létě 2003. Uběhlo pět let a dodnes tam nestojí nic.
HN: Proč vlastně?
To se neptejte mě. Pan Sekyra má zajímavější kšefty: postavil u dálnice barák za dvě miliardy a prodal ho za tři miliardy T-Mobilu, teď bude dělat Rohanský ostrov.
HN: Je horší pracovat pro lokální politiky než pro soukromé investory?
To nejde říct. Zrovna mám zakázku v Jeseníku, kde jsou na radnici lidé s kulturním rozhledem. Přestavuji Divadlo Petra Bezruče na kulturní dům.
HN: Líbila se vám v poslední době nějaká stavba od kolegů?
V Praze dům Langhans od Ladislava Lábuse. Od Josefa Pleskota se mi moc líbí průchod valem Pražského hradu.
HN: Existuje stavba, kterou byste nejraději zboural?
Však víte. Ty výškové budovy na Pankráci, které kazí krásné pražské panoráma. Praha má přitom jinak krásný reliéf. Žil jsem v Paříži, ta je oproti tomu placka.
HN: Takže hotel Forum, dnes Corinthia Towers, byste nechal zmizet?
Každé ráno, když otevřu oči, koukám na tuhle blbost, na ten falus na hraně svahu. Hledí přes údolí na krásné centrum - a my z centra na tu volovinu.
Vlado Milunić (67)
Narodil se 3. března 1941 v chorvatském Záhřebu. Ještě na gymnáziu studoval v Rijece. Jeho rodiče se v 50. letech vraceli z pobytu ve Spojených státech a zůstali jako političtí uprchlíci v Praze, protože se včas dozvěděli o jedné z Titových čistek. Milunić za rodiči přišel v roce 1956. V Praze vystudoval Fakultu architektury ČVUT. Spolu s Frankem O. Gehrym je autorem Tančícího domu na Rašínově nábřeží v Praze. Navrhl i známý areál Hvězda v Praze 6, polyfunkční dům Bruntál či Dům dětí a mládeže v pražských Modřanech. Spolu s architektem Janem Línkem se věnoval sociálním stavbám. Od roku 1990 provozuje vlastní studio VM (Volné Myšlenky). Vystoupil několikrát veřejně proti korupci ve veřejných stavebních zakázkách, v minulých volbách kandidoval neúspěšně do Poslanecké sněmovny za Stranu zdravého rozumu.
