Anketa

1. Co bylo v roce 1968 lepší než dnes?

2. Přál byste si, aby některá z tehdejších osobností mohla působit i v dnešním veřejném životě?

Otakar Motejl

Tehdy advokát, poté soudce Nejvyššího soudu

Dnes veřejný ochránce práv

1. Byl jsem v té době nejmladším soudcem Nejvyššího soudu. Krásné na tom také bylo, že jsem měl takto privilegovanou pozici a jako jediný nestraník jsem se pohyboval ve vysoké justici.

Doba kolem roku 1968 by se dala obecně označit jako jistý stav euforie s tendencí dělat si srandu ze všeho. Noviny byly plné karikatur, padaly všechny dosavadní mýty a nic nebylo tabu. Česká povaha zlehčovat věci a utahovat si z nich se projevovala naplno.

I 21. srpen byl plný anekdot. Řekl bych, že dokud byli Rusové ve městech, lidé proti nim a celé situaci bojovali humorem. Když se stáhli, atmosféra se změnila.

2. Většina tehdejších hvězd se hvězdami stala proto, že si pošpinily ruce komunistickou ideologií po válce, v padesátých letech se ocitly v nemilosti a systém je skřípnul, aby se v šedesátých letech znovu objevily na scéně. Šlo o jakousi obrodu vlastních komunistických sil. Skutečně nekomunistických lidí jsem ve vyšších sférách veřejného života tehdy moc neznal a hlavně se tam příliš nepohybovali.

Těžko tedy někoho vybrat anebo ho dokonce chtít přenést do dnešních dnů.

Jaroslav Bašta

Tehdy studentský aktivista (student archeologie, FF UK)

Dnes velvyslanec České republiky na Ukrajině

1. Byl jsem o čtyřicet let mladší... Ale vážně, až do srpna 1968 to byla atmosféra ve společnosti - radost ze svobody, nadšení z probíhajících změn společně sdílené iluze a optimismus, odvaha nenásilně se bránit brutální přesile, národní charakter nepoznamenaný normalizací.

2. Ano, mám tři kandidáty.

František Kriegel, který jako jediný nepodepsal "Moskevské protokoly", souhlas se sovětskou okupací; Jiří Hájek, ministr zahraničí a pozdější mluvčí Charty 77; a generál Václav Prchlík, první oběť sovětských čistek a později politický vězeň.

Všichni tři, na rozdíl od mnoha jiných, prokázali svou statečnost a charakter i v dobách zlých.

Tomáš Halík

Tehdy studentský aktivista (student filozofie a sociologie, FF UK)

Dnes kněz, teolog, prezident České křesťanské akademie

1. Rok 1968 je nesrovnatelný s dneškem - a to nejen globální mocenskopolitickou scenérií.

Dal by se označit za poslední rok novověku, moderny. Marný pokus o obrodu marxismu (ve studentské revoltě západní Evropy a v euromarxistickém pokusu částečně vystřízlivělých bývalých stalinistů o reformu nereformovatelného systému v Československu) byl posledním výkřikem "druhého osvícenství". Rok 1969 (symbolicky se vstupem člověka na Měsíc a vynálezem mikroprocesoru) znamená změnu civilizačního paradigmatu, definitivní nástup postmoderní doby, věku globalizace (podle Radima Palouše "světověk").

Studentská revolta skončila politickou porážkou, ale kulturním vítězstvím, mnohé hodnoty antiautoritářského hnutí se staly součástí mentality Západu. Iluze euromarxistů potřebovaly ještě srpnovou okupaci a následnou dobu "normalizace", aby (alespoň někteří) bývalí komunisté udělali další krok ve svém vystřízlivění z marxistického opia.

Také pád sovětského impéria byl jedním z efektů globalizace - státně řízená ekonomika a cenzura myšlenek nemohla obstát na globálním trhu zboží, informací a idejí. To ovšem potřebovalo "inkubační dobu" a zvláštní konfiguraci osobností, jako byl Reagan, Gorbačov a Jan Pavel II.

2. Snad jen Petr Pithart jako moudrý komentátor doby v pozici představitele Senátu. Jinak by nejen generace roku 68, ale i roku 89 měla už udělat místo mladším.

Ivan Klíma

Tehdy spisovatel, redaktor Literárních listů

Dnes spisovatel

1. Panovala lepší nálada. Do myslí lidí pronikla naděje, že život v zemi bude svobodnější, že zločiny se dočkají potrestání.

Protože všichni věděli, pod jakým zahraničním tlakem se ocitli vedoucí politici, oceňovali jejich odvahu i skutečnost, že opravdu dělají kroky k nápravě neslušného stavu věcí, který u nás panoval. (Zrušili cenzuru, začali připravovat rehabilitace, povolili organizace, jejichž existence byla ještě před několika měsíci nepředstavitelná.)

Kupodivu tehdejší politici, ačkoliv vesměs byli členy komunistické strany, dokázali vnímat požadavky občanů a tím si získávali jejich důvěru. Důvěra v politiky, kteří stojí v čele státu, je přitom pro život společnosti velmi podstatná. (Nechci hodnotit, zda tato důvěra tehdy byla oprávněná nebo nikoliv).

Lepší byla situace na tu kratičkou dobu i pro kulturu - tím nemyslím jen její podporu, ale i její přijímání, její vliv ve společnosti.

2. To je spíše hypotetická otázka. Ani nejradikálnější tehdejší představy nedosahovaly změn, které přinesl listopad 1989. Většina z osobností roku 68 byli přece komunističtí funkcionáři; ti, kdo nebyli ve straně, se ještě nestačili projevit a už nad nimi (po okupaci) znovu visela hrozba kriminálu, mnozí tedy umlkli.

Výjimkou byl jistě Václav Havel, který pak po celou dobu svého prezidentského působení kladl důraz na etickou a morální stránku politiky. Tedy na něco, co silně znělo v náladě šedesátého osmého roku.

Ze spisovatelů a publicistů, kteří tehdy značnou měrou ovlivňovali dění, většina - s výjimkou Jana Procházky a Ivana Svitáka - dosud žije a píše většinou kriticky o současném stavu věcí, což je jediné vhodné místo ve veřejném životě, které mají zastávat.

Miroslav Jelínek

Tehdy šéfredaktor deníku Mladá fronta

Dnes předseda Syndikátu novinářů, redaktor HN

1. Nezapomenutelná atmosféra, která se z konfliktu v komunistické straně vyvinula v celonárodní radost ze získané svobody slova. Jak to v takových zlomových okamžicích bývá, najednou si všichni byli blízkými přáteli.

Jen vzpomeňme, jak zloději slibovali, že nebudou krást, jak lidé nosili cennosti do fondu republiky a jak reagovali na vstup cizích vojsk. Převládala spolupráce, porozumění. To dnes chybí, každý je většinou jen sám za sebe.

2. Přání mohou být jen teoretická, protože ti, o nichž bych si myslel, že by mohli i dnes působit ve veřejném životě, už mezi námi nejsou.

Myslím si například, že by i dnes mohl být úspěšným ministrem kultury Miroslav Galuška, který jím byl v roce 1968 a navrhl tiskový zákon zakazující cenzuru. Byl to znalec světové i československé kultury, diplomat, který po Janu Masarykovi jako další český velvyslanec mohl vyprávět české anekdoty britské královně, organizátor čs. účasti na Světové výstavě v Montrealu. Vynikajícím ministrem zdravotnictví by rozhodně dnes mohl být MUDr. František Kriegel s jeho bohatými zkušenostmi zdravotníka osvědčeného v tvrdých válečných podmínkách, statečný muž s neobyčejným organizačním talentem a smyslem pro lidské potřeby.

V neposlední řadě by i dnes podle mého názoru mohl zastávat funkci ministra zahraničí Jiří Hájek, který se dokázal projevem v OSN postavit nátlaku Sovětů a který by svou jazykovou vybaveností a bohatými znalostmi i dnes převyšoval řadu evropských politiků.

Michael March

Tehdy student Columbijské univerzity v New Yorku

Dnes pořadatel Festivalu spisovatelů v Praze

1. The echo, the image, the thinking: the Freudian complex versus the military-industrial complex, you dig. If man is a potential being, than being there remains essential. (Myšlenka, odezva, image té doby: freudovský komplex versus vojensko-průmyslový komplex, víte. Je-li člověk potenciální bytí, potom zůstává podstatné bytí tu.)

2. It is a question for the gods. (Otázka pro bohy.)

František Zahrádka

Tehdy dělník v uranových dolech, bývalý politický vězeň

Dnes ředitel Muzea III. odboje v Příbrami

1. Snad mezilidské vztahy!

2. Po zkušenostech od "Sametu" nikdo!

Ota Rambousek

Tehdy spoluzakladatel K-231, bývalý politický vězeň

Dnes důchodce

1. Tehdy se to tak lidem zdálo, spousta věcí pro ně byla nová. S odstupem času se mi rok 1968 nezdá ani senzační, ani tragický. Nevím, co lepšího bychom v té době měli hledat.

2. Myslím, že ne. Nic v minulosti nehledám, rok 1968 je pro mě hotová, uzavřená věc.

Viera "Duňa" Havlíčková

Tehdy redaktorka Československé televize

Dnes penzistka ve Švýcarsku

1. Všechno. Shrnuto do jednoho přirovnání: Do Zlatého fondu republiky lidé přispívali sami a rádi a nebylo nikoho, kdo by ten fond vytuneloval.

2. Myslím, že ne. Osobnosti roku 1968 by zůstaly spjaty s atmosférou své doby; ale byly by se nepochybně staly zahradníky při šlechtění nových odrůd občanské společnosti.

Bohdan Dvořák

Tehdy spoluzakladatel Klubu angažovaných nestraníků, studentský aktivista (PF UK)

Dnes podnikatel, bývalý politik (KAN, ODS)

1. Na první pohled je to velmi provokativní otázka - co by mohlo být lepší na nedokončené revoluci oproti dvaceti letům trvající demokracii... Ale možná právě v tom je možno najít to lepší. Tehdy to byl čas revolučního kvasu, který zasáhnul celou Evropu, čas pravdy, který otevíral oči těm, kteří ještě stále věřili ve fosilní ideály marxismu, čas pro ty, kteří vždy stojí na barikádách - chtěli jsme prolomit dveře totality a nevěděli jsme, jak to všechno dopadne.

A v tom byl ten čas lepší - nebyl prostor na politickou korupci, která tak zaneřádila naši demokracii; očekávání neblahých konců, které se nakonec naplnilo okupací a následnou normalizací, nedávalo prostor pro politickou kariéru; ti, kteří stáli v čele nekomunistické opozice (KAN, K 231), neměli svá jistá místa v exekutivě, v parlamentu, ale naopak - už tehdy věděli, že konec a trest bude velmi trpký.

To, co se tehdy rodilo, nemělo mít další, demokratický vývoj a toto tušení bránilo kariéristům a oportunistům v účasti v prvních řadách. V čele dění tak zůstali lidé charakterní a stateční - tato revoluce už nestihla pozřít svoje děti - a také proto jsme spojeni společným údělem v letech normalizace stáli v listopadu 1989 znovu na náměstích a v čele místních Občanských fór - aby se ta prohra už neopakovala.

Je velmi pravděpodobné, že kdyby byl tehdy politický vývoj pokračoval normálně, zažili bychom podobné jevy, jaké následovaly po roce 89; nejrůznější opoziční smlouvy, politické handly a korupce, oportunní "přeběhlíci" bez ideálů a stejný marasmus parlamentní demokracie.

Ale mám-li být upřímný - i přes to je demokracie ta nejúžasnější věc a nostalgie po tehdejších ideálech na tom nemůže nic měnit. Už kvůli svým dětem žiji raději ve fungující demokracii roku 2008 než v opojném kvasu nedokončené revoluce z roku 1968.

I když jsem byl tehdy o neuvěřitelných čtyřicet let mladší.

2. Možná proto, co je uvedeno výše, není dnes nikdo z tzv. "osmašedesátníků" aktivní a v dnešní politice určitě nechybí (ale chybí v učebnicích dějepisu...!). I my jsme poznamenáni tím neblahým koncem a tehdejšími ideály - tolik odlišnými od těch dnešních.

Snad s jedinou výjimkou a tou je Rudolf Battěk (první a poslední kooptovaný poslanec ČNR za KAN v roce 1968). Ale to je člověk tak ušlechtilý a ctnostný, že by v té dnešní politice stejně nejspíš neobstál.

Pavel Rychetský

Tehdy asistent na katedře občanského práva PF UK

Dnes předseda Ústavního soudu ČR, bývalý politik

1. Nevím, zda lze použít při srovnávání tzv. pražského jara a současnosti termín lepší. Ale zcela nepochybně bylo celé období roku 1968 naprosto fenomenální mírou celonárodního a zcela spontánního nadšení, společně sdílené naděje a víry v možnost uskutečnění národní i individuální emancipace směrem ke svobodě. Možná právě proto, že tyto naděje byly zmařeny brutální okupací a tzv. obdobím normalizace, již nebyl náš národ schopen podruhé podobného "nasazení" a důvěry.

Druhým nezapomenutelným fenoménem tohoto období (na který patrně lze použít termín "lepší") bylo nepřeberné množství - doslova pluralitní - zastoupení časopisů. Zejména kulturních: například Literární noviny / Literární listy, Tvář, Host, Sešity pro mladou literaturu, Dějiny a současnost, Plamen, Reportér, Politika a další. Jejich úrovně dnešní periodika ani zdaleka nedosahují.

2. Myslím si, že žádná z osobností doby, od které již uplynulo 40 let, by nemohla zcela obstát v jiných - současných - podmínkách, i když jistou čestnou výjimkou je Rudolf Battěk.

Duchovně však nikdo z dnešních představitelů nedosahuje rozměru (ani autority), který měly v roce 1968 osobnosti jako Milan Kundera, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Karel Kosík, František Šamalík a Lubomír Sochor.