Snímek: Jiří Sladký
Osm kostelů leží v osmi vesnicích: Surdesti (Sardešť), Plopis, Rogoz, Ieud, Poienile Izei, Ba^rsana, Budesi a Desesti. Dohromady poskytují reprezentativní pohled na vícero architektonických i řemeslných řešení z různých oblastí i období. Byť ochranu UNESCO požívá jen osm nejvýznamnějších, pozoruhodných a v mnohém výjimečných dřevěných sakrálních staveb je v celém Maramureši podstatně víc, stojí prakticky v každé druhé vesnici.
Dřevěné kostely se staly symbolem podhorské kulturní krajiny v izolované oblasti při hranicích Rumunska s Ukrajinou. Přestože většina kostelů pamatuje teprve dvě stě až tři sta let, vznikaly na místě mnohem starších staveb. V tmavém interiéru roubených budov se zachovaly nádherné malby s biblickými motivy. To nejtypičtější pro zdejší chrámy jsou ovšem dřevěné střechy, vysoké a štíhlé věže kryté tisíci drobných ručně vyřezávaných šindelů, které z dálky připomínají hadí šupiny.
Na začátku stál zákaz
Areál dřevěných staveb kostelů sahá napříč severem a východem Evropy, všude tam, kde se rozšířily hluboké jehličnaté lesy. Středoevropský Maramureš je množstvím a nádherou sakrálních staveb výjimečný. I mezi rumunskými etnografickými regiony má zvláštní postavení. Nejdéle zůstal pod maďarským vlivem, naopak v antických dobách sem už nesahala moc starého Říma jako do jižnějších provincií. Možná i proto se tu tak intenzivně a plodně mísil vliv západního s východním křesťanstvím, což zanechalo hlubokou stopu v celé kultuře. Lze to vysledovat i ve stavebních principech a vzhledu zdejších dřevěných kostelů.
Ty sice kopírují obvyklou běžnou dispozici pravoslavných staveb, ale střešní konstrukce, zejména způsob kladení krokví, je ryze západní, tj. středoevropského stylu. Vysokými a goticky štíhlými střechami se zároveň kostely odlišují od východoevropských stupňovitých kopulí - typických pravoslavných bání, které známe např. z východního Slovenska nebo z Ruska.
Za vznikem zdejších skvostů stojí ještě jedna příčina - svár obou hlavních vyznání a maďarská nadvláda. Katolická maďarská šlechta, pod niž Transylvánie (včetně Maramureše) od středověku patřila, zakázala roku 1278 rumunským věřícím (v drtivě většině pravoslavným) budovat kostely kamenné nebo zděné. Začali je proto stavět ze dřeva, jak byli zvyklí budovat vlastní usedlosti. Ze snahy o potlačení víry tak nepřímo vznikla nová architektonická tradice, v níž se lidová řemeslná tvorba tvůrčím způsobem mísí s gotikou.
Ikony pod gotickými věžemi
Původních středověkých kostelů se v Maramureši zachovalo jen několik, většina podlehla zkáze při vpádech z východu (Mongolů a Turků, obecně nazývaných Tataři), které sužovaly kraj pod Karpaty až do začátku 18. století. Zbylé prošly přestavbou po roce 1717, po posledním krvavém nájezdu "Tatarů“. Tehdy se začaly stavět vysoké štíhlé věže se čtyřmi věžičkami. Není bez zajímavosti, že zřetelně kopírují městské věže obvyklé v tehdejší Transylvánii. Architektonický styl inspirovaný gotikou v této době dosáhl svého vrcholu.
V průběhu středověku začaly kostelní interiéry zdobit nástěnné malby, pravoslavná ikonografická tradice se v nich spojuje s pohanskými motivy a dobovými ideologickými náměty. Nejstarší zachované ikony ze 16. století ukazují na severomoldavský vliv, v němž se duch renesance spojuje s barokem.
Autory ikon i nástěnných maleb byli místní umělci, kteří cestovali po celém Maramureši od kostela ke kostelu. Přímo v Maramureši, v Moisei, vznikla ikonopisecká škola charakterizovaná naivním, postbyzantským stylem s využitím barevných ploch ohraničených černou linkou.
Pocta dřevu
Monumentální stavby s věžemi o obvyklé výšce třicet až čtyřicet metrů jejich dávní stavitelé koncipovali se značnou odvahou a provedli s obdivuhodnou přesností. Tesařské mistrovství lidových řemeslníků potvrzují detaily: mohutné trámy ručně opracované sekyrami se protínají v přesně stanovených bodech.
Kostely byly budovány obvykle na nejvyšším místě vesnice, takže vytvářejí nezaměnitelnou siluetu zdejší krajiny. Díky vysokým věžím chrámy působí monumentálně, ale půdorysnou dispozicí jsou ve skutečnosti malé, takže se dovnitř nevešli zdaleka všichni obyvatelé vsi. Ženy a děti zůstávaly venku, a aby mohly alespoň zčásti sledovat probíhající kázání nebo mši, byly do roubených stěn vyvrtány malé otvory.
Tato nezbytnost vydržela až do současnosti, jen se poněkud zmodernizovala, a tak jsou na vnější obvod chrámů vyvedeny malé reproduktory. V mnoha vesnicích tento problém řeší stavbou nových, prostornějších kostelů. Děje se tak s využitím původních materiálů a technik a výsledek práce současných mistrů se téměř neliší od staletých vzorů.
Lidová kultura v Maramureši stojí po dlouhá staletí na dřevě. Je kulturou dřeva a poctou dřevu. Podlaha v kostele je z dubu, zatímco stěny a krovy jedlové. Většina domů a bran je roubených a má šindelové stříšky, všechno z jedle. Jedlové dřevo podle místních pověrečných představ udržuje nečisté síly daleko od domu. Jedli tu říkají strom života a zasahuje snad do všech aspektů existence zdejších lidí. Ze stejného dřeva jsou zhotoveny dětské kolébky a také rakve jsou jedlové.
Skanzen pod širým nebem
Dodnes obtížně dostupné vesnice v údolích severních Karpat skrývají spoustu umělecko-historických památek, ale také lidových zvyků, vzorců chování, magických a pověrečných praktik, které jinde už dávno zanikly. Zřejmě nikde jinde v Evropě se tak běžně nenosí lidové kroje jako tady a vesnická slavnost nebo týdenní trh ve městě jsou dosud událostí.
K živému dědictví minulosti patří práce se dřevem: štíty, dveře i okna domů zdobí vyřezávané ornamenty, dovnitř usedlosti se vchází mohutnými vraty, jejichž součástí jsou řezby symbolických prvků, jako jsou slunce, provaz nebo strom života. Řemeslný um i znalost lidové magické symboliky se dědí z pokolení na pokolení.
Zřejmě největší koncentraci dřevěné sakrální architektury se těší údolí Izy, zasahující hluboko do podhůří Rodny. Bohatě zdobený kostel v Ba^rsaně s biblickými výjevy v ornamentálních medailonech je cennou ukázkou architektury severního Maramureše.
Co do poutavosti je ovšem překonají malby v Poienile Izei. V převažujícím rudém tónu pekelných ohňů tu defilují morbidní scény trápení hříšníků, před nimiž by neobstály ani ty nejhrůznější filmové horory. Soubor mnoha fresek tvoří dohromady zobrazení Posledního soudu, jehož "dobrá část“ se ovšem nedochovala. Dál proti proudu řeky, v Ieudu, leží nejstarší dochovaný kostelík v kraji, rovněž bohatě zdobený malbami. Pochází z roku 1364 a býval v něm uložen tzv. ieudský kodex, nejstarší dokument psaný v rumunštině.
Řecko-katolický kostel v Rogozu z konce 17. století nestojí na původním místě. Byl sem po dvou stoletích přestěhován ze sousední vsi. Zvláštností kostela, vybudovaného z jilmového dřeva, jsou střešní nosníky zakončené vyřezanými koňskými hlavami a asymetrická střecha. Její severní přesah zakrýval velký stůl, na němž se při výjimečných bohoslužbách rozdávalo jídlo chudině.
Nejvyšší střechou se pyšní kostel nad vesnicí Surdesti. Věž, obložená tisíci dubových šindelů, se tyčí do pětačtyřicetimetrové výše - bývala nejvyšší dřevěnou stavbu v celé Evropě (před několika lety ji překonal nový kostel v ženském klášteře Ba^rsana), která navíc vydržela bezmála tři století.
K nejstarším patří oba dřevěné chrámy v Budesti z let 1586 a 1643, které doplňují soubor UNESCO chráněných staveb. Kostel v Desesti kryje dvojitá střecha, což umožnilo tvůrcům osadit okny i horní části lodi. Přesto panuje v kostele přítmí, z nějž vystupují nástěnné malby z 18. století, podobné těm v moldavských klášterech. Přestože jsou o dvě století mladší, jednoduchou kresbou a sytými barvami působí podobně archaickým dojmem.
Jiří Sladký
Foto: autor
Jak se tam dostat
Výchozím bodem pro poznání Maramureše může být provinční sídlo Baia Mare, které s rumunskou metropolí Bukureští spojuje letecká linka a noční rychlík. Veřejná doprava v regionu byla proti minulosti podstatně zredukována. Pro detailní poznání jednotlivých sakrálních a lidových památek je proto zřejmě nejvýhodnější pronájem auta. K ubytování není třeba využívat vždy sporadické hotely, v poslední době lze získat nocleh i v soukromí.
