Nancy Hustonová:

Rodová znamení

/Přeložila Alexandra Pflimpflová, Odeon 2008, 256 stran/

Příběh jedné židovské rodiny, která z nacistického Německa doputovala do Ameriky, vypráví kanadská spisovatelka Nancy Hustonová očima šestiletých dětí čtyř generací. A to časově pozpátku: ode dneška do minulosti. V dětských úvahách a pozorováních se mnohem více než velké dějinné události, odrážejí proměny vztahů a psychologie lidí, kteří "velké dějiny" a jejich násilí musejí přežít. A jaké stopy zůstávají? Jaká traumata se zapisují do duší a těl, v nichž přetrvávají dál jako mateřská znaménka? Román je díky zajímavé a netradiční struktuře (i slušnému překladu) čtivý. Autentičnosti by prospěla pokora k dětem. Všichni ti malí vypravěči přece nemohou být filozofové či intelektuálové na úrovni Lízy Simpsonové.



Orhan Pamuk:

Nový život

/Přeložila Petra Prahlová, fra, Praha 2008, 287 stran/

Bez Nobelovy ceny by se knihy Orhana Pamuka do Česka ani nedostaly. Ne tak rychle, jak se to děje teď. Román Nový život, který přichází po knihách Istanbul a Jmenuji se červená, připomíná rozvětvenou psychedelickou halucinaci. Není tak expresivně přesvědčivý jako u Burroughse, ale ani přeslazeně mystický jako u Coelha. Pamukův studentský hrdina se propadá v čase a prostoru, když si přečte záhadnou knihu a skrze ni se zamiluje do krásné Canan. Celý román je pokusem proměnit inspirativní sílu slova v konkrétní (literární) tvar. Hledání slovy se "magicky" proplétá s hledáním ve skutečnosti. A celek pořád v nedohlednu... Štěstí, že kniha i "nový život" musí samy od sebe skončit.



Helle Helle:

Ženy bez mužů

/Přeložila Helena Březinová, Paseka, 112 stran/

Zkuste napsat knihu, v níž se nic neděje a která přesto na každé další straně přesvědčuje čtenáře, že má smysl ji číst. Třetí česky vydaná kniha dánské spisovatelky Helle Helle je podobného ražení. Zdánlivě nudné popisy každodenního průměrného života dvou sester Jany a Tiny působí právě svou běžností. Není tenhle povlak tím největším tajemstvím existence...? Život na ostrově Lolland obě ženy rozdělují mezi obstarávání života a prodej parfumerie na trajektu. Jezdí sem tam, tam sem. Rytmus, o němž se nepřemýšlí, funguje sám o sobě. Pro někoho typický severský výraz samoty a úzkosti (Dánové Kierkeggarda nezapřou). Ale proč hned ta deprese. Ženy bez mužů jsou třeba jen Děti z Bullerbynu pro dospělé.



Ivan Wernisch:

Quodlibet aneb Jak se komu co líbí

/Druhé město, Brno 2008, 476 stran/

Žádný básník nesmí být zapomenut, řekl si před časem Ivan Wernisch a dal se do sbírání všeho, co má básnický nádech. Po dvou svazcích Zapadlo slunce za dnem a Píseň o nosu se další "zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní" scházejí pod Wernischovou editorskou rukou ve třetím díle Quodlibet aneb Jak se komu co líbí. Ani tentokrát se tu nečiní rozdíly mezi "vysokým" a "nízkým", vše se slévá v jediný básnivý proud. Hlavní je způsob vyjádření, pokus o básnění, báseň jako výpověď o sobě a o světě. Říkačky a rýmovačky přecházejí ve vážnou introspektivní kompozici existenciální hloubky, kterou vzápětí přebije svižný reklamní slogan. Poezie je nástroj, potřeba, nutnost, podstata. Quodlibet. Quodlibet?

Petr Fischer