Frances Mayesová:
Pod toskánským sluncem
/Přeložila Zuzana Mayerová. Paseka, 296 stran/
Amerika a Itálie - to se rýmuje už od dob Henryho Jamese. Sanfranciská profesorka Frances Mayesová vylíčila několikaletou renovaci venkovské usedlosti v podhůří Apenin v souladu s hřejivými metodami místního slunce a vyneslo jí to hvězdné pozice na žebříčku bestsellerů i zfilmování námětu. Navzdory idylce bez existenčních bitev a potíží, které jen tu a tam způsobí flink řemeslník, nejsou její črty o nic plošší než "zápisky o farmě" z pera Karen Blixenové či Betty MacDonaldové. Mayesová jako rodilá Jižanka cítí, že místo je člověku osudem, že desátou múzu představuje dobré jídlo, a jako akademička si spolu s Bachelardem notuje, že dům je skvělá příležitost, jak se v sobě naučit přebývat.
Michael Bockemühl:
Turner
/Přeložila Jitka Hanušová. Taschen / Slovart, 96 stran/
Ruskin o něm prohlásil, že nám přiblížil svět tak, jako by slepec právě opustil prokletí temnoty, zatímco sám mistr suše podotýkal, že maluje to, "co vidí, nikoli co ví". J. M. W. Turner (1775 až 1851) musel mít vskutku zrak ostříží, neboť naznačil, že s perspektivou rokoka a romantismu je cosi v nepořádku, a začal psát dějiny moderního umění dávno před Monetovými jitřními bárkami, katedrálami a lekníny. Monografie o tomto anglickém malíři potvrzuje, že svého času učinil mnohé nejen pro prostor ovládaný skvrnami viditelného záření (fyzikové tomu říkají "světlo"), ale také pro nitro diváka, jenž stanul před obrazem a snaží se ho rozšifrovat jako příběh - s barvou v hlavní roli.
Zdeněk Hron:
Blboun nejapný
/Dybbuk, 176 stran/
Zpopelnit barvy a spálit duhu po Audenově vzoru navrhuje ve své sedmé sbírce významný tuzemský anglista Zdeněk Hron, který do češtiny převedl řadu metafyziků z "ostrovů plujících k severu", počínaje Shakespearem a Donnem a konče třeba Larkinem nebo Heaneym.
Na vině je "šlak" a to, co po sobě v lepším případě zanechává: srdce z bakelitu a mozek v podobě vraku, který "obličej vleče na krku/ okolo vrásek zlatý rám" a v čekárně na smrt zjišťuje, že všechno jsou jen plakátové ksichty odkvetlé sezony. Hronovy epitafy dávají zemitě prožít nejen touhy, ze kterých zbylo šero, a účtenky, ale také smíření dávno vyhynulého tvora, jímž je básník vyjadřující víru ve věčnost pravidelným veršem.
Jostein Gaarder:
Žabí zámek
/Přeložila Jarka Vrbová, ilustroval František Skála. Knižní klub, 96 stran/
Pohádkový debut nejznámějšího norského autora próz pro děti opět připomíná, nakolik jsou pro něj klíčové inspirace Alenkou v kraji divů. Štěpánova výprava se skřítkem Umpinem do světa, kde jsou k vidění drsná královna chodící nahoře bez, vzkazy v sušenkách či velezrádný maršálek mloků, se sice Carrollovy poetiky drží jako postmoderní klíště, nicméně Gaarder přidává bluesové zadumání o záhadách existence, jakého jsou schopni pouze Skandinávci. Z koloběhu absurdity a nonsensu tak vyrůstá pravda o světě, do nějž se probouzíme se zjištěním, že i on je báječný sen. Jsme prach a v prach se obrátíme, ale zůstává po nás nesmrtelná láska, zvlášť když se člověk dovede dívat srdcem. Petr Matoušek
