Tereza Boučková:
Rok kohouta
/Odeon, 336 stran/
Nový román Terezy Boučkové jako jeden z mála příkladů ukazuje, jak se z autobiografie dá udělat literatura. Autorka se v prvním plánu vypořádává s krizemi rodičovskými, tvůrčími i osobními, zejména s krachem vlastní fixní ideje - dobře vychovat a integrovat do společnosti adoptované romské kluky, v níž kdysi viděla smysl svého života. Popis problémů s divoce dospívajícími syny, kteří kradou a mají další poruchy chování, by sám o sobě stačil jen na poučné vyprávění o jednom krušném boji kultury s osudově danými předpoklady. Boučková je však dokáže proplést s úvahami a popisy vnitřních dilemat, které mají přesah i mimo autobiografii. Rok kohouta skutečně žije, a v tom je čtenářsky strhující.
Radůza:
O Mourince a Lojzíkovi
/Brio, 48 stran/
Vlna touhy po psaní pohádek posedla před časem české výtvarníky. Zdá se, že se k nim pomalu přidávají i muzikanti. Písničkářka Radůza ve svém pohádkovém pokusu šetří místem. Přesto děti na necelých padesáti stranách stihnou setkání s princeznou Mourinkou, drakem, princem Evaldem, vílami a paní Macháčkovou a sejdou se i s Turkem, který sbírá zkušenosti na velké cestě světem. A protože staré pohádkové krajiny jsou už hodně daleko, je tenhle příběh hojně prošpikován stopami současnosti a klidem Radůzina uměleckého i osobního štěstí, o němž se tak mile rozpovídala v médiích. Ale pohádkového je tu pořád dost. Vlastně i řeč. Vždyť kdo by dnes vážně řekl třeba "řkouc".
Karel Hvížďala:
Restaurování slov.
Eseje 2005 - 2007
/Portál, 296 stran/
Novinář a spisovatel - píše o sobě Karel Hvížďala. Kniha jeho esejů z posledních tří let dokazuje, že jde o spojení přesné a odpovídající. Hvíždala se velmi rád rozepisuje, slova má bytostně rád, nejen mluvení a řeč samu, ale i tajemství, které se za slovem skrývá. Jeho psaní je ale vždy svázáno ohledem novinářským, který velí "in-formovat". Jako jeden z mála českých novinářů Karel Hvížďala dlouhodobě promýšlí proměny současných médií a jejich dopad na globalizovanou společnost, tedy i na tu českou. A nikdy v sobě nezapře jistou modernistickou linii, která se přes veškerou složitost a komplikovanost současného světa snaží najít "něco", o co se můžeme jistě opřít. Vytrvalost tohoto hledání je inspirativní a sympatická.
Host 4/2008
/Host, 100 stran/
Měsíčník pro literaturu, vycházející v Brně, v dubnovém čísle nabízí kromě tradičních recenzí také téma písničkářů. Jak čeští písničkáři ve svých textech reflektují dnešní společnost, jak se změnila jejich výpověď, jak mluví a proč se do jejich textů stále více prosazuje vulgarita ("Co na tom sejde? Bílej nebo černej. Pudeme do prdele a každej bude stejnej...")? Hlavním textem čísla je esej Ondřeje Bezra Otvírači vlastních světů a tři rozhovory: s Radkem Bangou aka Gipsym.cz, Xavierem Baumaxou a Závišem. "Jsem z ulice a ulici nosím v sobě," říká Gipsy. "Líbilo by se mi, kdybych mluvil jako Marek Eben, ale mě tam lítají ty nadávky, ty odplivnutí, sprostý slova jako úleva," svěřuje se Baumaxa. Petr Fischer
