Kdyby Gjenovefa Shuka nebyla tak dobrosrdečná a života znalá, už by asi podlehla skepsi. Kdo by si také zvykl na opakující se několikahodinové výpady elektrického proudu. "Vloni to bylo vůbec nejhorší za poslední dobu," svěřuje se penzistka ve svém bytě v téměř milionové Tiraně a její muž Milto jejím slovům přikyvuje. Když není proud, nefungují pumpy na vodu. Neuvaříte, neumyjete se...

Během pracovního dne při takovém výpadku se lidé sejdou v restauracích či kavárnách, popíjejí kávu a diskutují. Zatím vedle nich hučí záložní dieselové agregáty, jimiž jsou posázeny ulice, sklepy a dvory, a vyfukují hustá mračna štiplavého kouře. Znečištění vzduchu i proto v albánské metropoli desetkrát převyšuje povolené normy.

Bez elektřiny nefunguje internet, veřejné budovy, třeba univerzita v Tiraně, nejsou vyhřívány. Vlastně padá vytápění celé země, neboť většina Albánců, i na vesnici, využívá právě elektřinu.

"Každý den musí přijet plná cisterna s naftou, vše se prodražuje," rozčiluje se hoteliér z Tirany. Stejně začínají uvažovat i jiní podnikatelé.

Ani tento, ani příští rok nebude ale situace lepší. Byť Italové, Španělé a Turci razantně nastoupili do energetického sektoru, nejhalasněji se diskutuje o vládním plánu postavit novou jadernou elektrárnu. Stála by tři miliardy eur, polovinu hrubého domácího produktu Albánie, a o její vybudování se už hlásí Suez, General Electric či Westinghouse. A pokud by se tento sen premiéra Sali Berishy naplnil, Albánci by se stali balkánskou energetickou supervelmocí. Od ní by elektřinu rády kupovaly okolní státy a třeba i Itálie přes tlustý podmořský kabel.

Zatím téměř veškerou elektrickou energii obstarává více než osm desítek po zemi rozesetých vodních elektráren. Stačí přírodní rozmar a vše se propadá do temnoty. Vloni sotva zapršelo, až šestnáct hodin denně nešel proud. Dočasně proto musela Albánie importovat dvojnásobek energie, než sama vyrobí. Takové nákupy přirozeně zvedají obchodní deficit. "Celkem se dováží čtyřikrát více, než se vyváží," poodhaluje stav věcí obchodní rada zastupitelského úřadu ČR v Tiraně Vladimír Bomberovič.

Těžko pak přesvědčovat cizí firmy o investování, přestože jim kabinet Sali Berishy garantuje 24 hodin denně elektřinu a vodu. "Nedostatek elektrické energie odstrašuje zahraniční investory," přiznává Suzana Guxholli, ekonomická poradkyně albánského premiéra.

Problémem jsou i nevyjasněné majetkové vztahy a ochrana vlastnictví. Od revoluce v roce 1991 nebyl dosud vytvořen katastr nemovitostí, a tak nejsou dořešeny ani restituční záležitosti. "Některé pozemky mohou být pouze pronajmuty, u jiných jsou vlastníci nejasní. Řada projektů, hotelů a dokonce i letiště má tak za krkem problém vlastnických vztahů," upozorňuje Salim Belertaja, ekonom výzkumného institutu ACIT v Tiraně.

Albánci si však majetkovými poměry hlavu příliš nelámou. Proč také, když v zemi vládne divoký stavební boom a úřady se na stavební povolení "neptají". Třeba přístav Durres. Plné náklaďáky s betonem jezdí sem a tam, všude vyrůstají skelety nových domů. Staví se ve spěchu, mnohdy ilegálně a na každém volném plácku. Místo je třeba zejména pro ty, kteří přicházejí z hor za prací a vyšší životní úrovní.

Obvykle ve chvíli, kdy je dostavěna střecha, vyvěsí hrdý majitel albánskou vlajku (zpravidla na domě bez čísla a v ulici bez názvu) a ...pozemek je anektován.

Kaneta, tak se nazývá čtvrť v Durresu, kde podle odhadů žije v ilegálních obydlích přes 45 tisíc lidí, téměř čtvrtina obyvatel města. "Kaneta je ohromná ilegální zóna, kterou nemůžeme kontrolovat," rozhazuje bezmocně rukama starosta Durresu Vangjush Dako. Jaká je skutečnost lze jen tušit, bratr starosty je majitelem cementárny...

Ostatně, silné rodinné vazby a "rodinný byznys" patří k albánskému stylu života. "Je to dáno tradičním uspořádáním společnosti, založeným na příslušnosti k rodinnému klanu. Její členové jsou vůči němu silně loajální. Příznačný je poměrně vysoký stupeň nepotismu, kdy v organizačních strukturách jsou upřednostňováni členové vlastního rodinného klanu," dělí se o zkušenost ředitel Zdeněk Fiala, jehož firma ZVU Potez rekonstruovala v Albánii pivovar Birra Korca.

Rodinné vazby jsou i nositeli zvykového práva kanunu, jímž se severní, horská část země po staletí řídila. Kromě jiného upravuje pravidla krevní msty, jejímž rozborem se zabýval ve své knize Krvavý duben (1978, v ČR vyšlo v roce 2007) světově uznávaný albánský spisovatel Ismail Kadare. V ní popisuje rituály, které musel vrah zabitého z jiné rodiny absolvovat, včetně účasti na pohřbu. Po třiceti dnech hájení se pak i on stal lovnou zvěří...

Kanun není jen minulost. Jak před časem napsal list Albanian Daily News, až šest set albánských dětí nemůže opustit svůj dům, jinak by se staly oběťmi krevní msty. Ta není jen věcí odlehlých částí země, migrace vnáší kanun i do měst.

Mnohde ve vesnických oblastech, kde vládne kanun, se setkáte s fenoménem patriarchalismu, oproti sebevědomým, nezávislým a moderně oblečeným ženám ve městech. Mimochodem v Albánii studuje na vysokých školách více žen než mužů.

"Po pádu komunismu mnohé ženy ztratily samostatnost, patriarchalismus nabral na síle. Důvodem byl i nedostatek pracovních míst," říká Anola Bracaj, která se v Albánii angažuje za práva žen. Odmítá přitom názor, že by se na tomto fenoménu podepsal rozmach náboženství. "Obecně nehraje náboženství ve společenském životě žádnou velkou roli. Navíc, albánský islám je relativně liberální. Je ale fakt, že od roku 1990 se na ulicích více objevují muslimské ženy s šátky na hlavách," říká Anola Bracaj.

Oživení náboženství v Albánii po pádu komunismu je v poslední době ve světě hojně medializováno, stalo se i námětem diskuse albánských intelektuálů, kteří se sešli letos v březnu ve Vídni. "Ano, je to tak. Posiluje ho i silná religiozita sousedů v Srbsku a v Řecku," přiznává profesor Neritan Ceka, bývalý prezidentský kandidát.

Všeobecný názor o výrazné islamizaci v zemi odmítá však intelektuál Adrian Klosi. "V období diktatury Envera Hodži bylo náboženství potlačováno, takže v 90. letech začaly vyrůstat v Albánii mešity jako houby po dešti. Vznikl tím dojem silné islamizace. Ovšem mešity a ortodoxní kostely vytvářejí větší nabídku, než je poptávka. Neodpovídá to mlčenlivému náboženství Albánců," říká Adrian Klosi.

Podle statistik před 2. světovou válkou se 60 procent Albánců hlásilo k islámu, 20 procent vyznávalo ortodoxní a 10 procent katolickou víru. "Nynější analýzy hovoří o 20 procentech lidí s muslimským vyznáním, o 12 procentech katolíků a deseti procentech s ortodoxním vyznáním. Zbývajících 58 procent nemá vyhraněné náboženství," upozorňuje Adrian Klosi na někdy pokřivené představy a na příčinu náboženské tolerance.

Ostatně s ní se v Albánii setkávají i naši podnikatelé. "Téměř v každé vesnici vidíme kostel i mešitu v těsném sousedství, lidé chodí na modlitby po stejné cestě. Rozhodující je pro Albánce příslušnost k rodině, pak teprve k náboženství," poznamenává Zdeněk Fiala.

Právě Rodinné vazby jsou jednou z opor, na nichž se drží i albánská ekonomika. Jak uvádějí statistiky, jen za loňský rok poslali Albánci, pracující v zahraničí, svým rodinným příslušníkům 1,25 miliardy USD. Tato částka odpovídá 13 procentům albánského hrubého domácího produktu. Ve skutečnosti bude tento objem mnohem vyšší, mnohé peníze se předávají z ruky do ruky. "Albánci tradičně dávají přednost provádění peněžních operací v hotovosti. Podle údajů albánské centrální banky jde o osmdesát procent veškerých těchto operací," říká Jana Švábenská, ředitelka divize Financování obchodu a exportu Komerční banky.

Díky příjmům ze zahraničí mohou Albánci stavět domy, mnohdy luxusní vily. Po ulicích jezdí silná a drahá auta, včetně množství mercedesů rozličných modelů. Nehledě na průměrný plat v přepočtu 220 eur a oficiálně 14procentní nezaměstnanost (neoficiálně je to 30 procent, v některých regionech, například na severu země u hranice s Kosovem, je až 50 procent lidí bez práce), ve větších městech jsou restaurace a kavárny plné hostů. Lidé nevypadají zuboženě, byť srovnání se střední Evropou by nebylo na místě.

"Stát je chudý, lidé jsou bohatí," poznamenává lakonicky Vladimír Bomberovič. Mnozí neplatí daně, nemají elektroměry a rozměr šedé ekonomiky je podle albánské vlády 30 procent. Organizace OBSE hovoří o 50 až 60 procentech. Mimochodem, příspěvkem vlády v boji za stlačení podílu šedé ekonomiky v hospodářství bylo nedávné povinné zavedení kont pro státní úředníky, kam jim zaměstnavatel nyní zasílá mzdu.

Ale i další snahy o vytváření standardnějšího podnikatelského prostředí jsou očividné, země potřebuje zahraniční investice jako sůl. Zejména do zastaralého energetického sektoru, neboť právě on může zbrzdit rozpínání ekonomiky. Vláda v Tiraně proto již předloni vyhlásila národní kampaň "Albánii za jedno euro", což byla nabídka cizincům nakupovat metr čtvereční pozemků za pouhé jedno euro. Součástí kampaně na přilákání investorů je i prodej starých fabrik, opět za symbolické euro.

K tomu Albánie zjednodušila registraci firmy ze 42 dnů na jeden den a letos ohlásila zavedení desetiprocentní daně z firemních zisků. "Kvůli Mezinárodnímu měnovému fondu to už méně nešlo," poznamenává Suzana Guxholli.

I tak se zahraniční investoři začínají hlásit o slovo. Podle odhadů v letošním roce má připlynout do Albánie pětkrát více investic, než tomu bylo v loňském roce. Přesto je to stále málo.

V patnáctimetrové skleněné fasádě budovy nového terminálu letiště v Tiraně, pojmenovaném Matka Tereza (albánská misionářka vlastním jménem Agnes Bojaxhiuová, narozená ve Skopje), se odráží žhavé slunce. Právě přiletělo letadlo z Mnichova a proud hostů se valí moderní halou letiště, které je symbolem otevírání země cizincům. Ročně tudy projde přes milion návštěvníků, přilétá také více a více podnikatelů. I v ulicích Tirany jsou patrné stále hojnější filiálky zahraničních firem a jejich zástupci.

Ti předvídaví předpokládají další pozitivní vývoj této nejchudší země Evropy. Předloni podepsala Albánie Stabilizační a asociační dohodu s Evropskou unií, což je první krok k plnému členství. Ratifikace ještě probíhá.

Přesto již nyní směřuje z pokladny EU do zemí západního Balkánu, včetně Albánie, ohromná částka 800 milionů eur ročně na pomoc s přípravou členství. To dělá na hlavu 30 eur, což je největší subvence ve světě. A tato pomoc má pokračovat do roku 2011.

Druhá povzbuzující zpráva pro investory je pozvánka Albánie do rodiny zemí Severoatlantické aliance. Nejvyšší představitelé zemí NATO jí vstupenku k plnému členství vystavili na dubnovém summitu v Bukurešti. "Členství v alianci si Albánie zasluhuje. Co se jí podařilo, je reforma ozbrojených sil, které se účastní řady mezinárodních misí, například v Iráku, Afghánistánu či v Bosně. Vojáci jsou hodnoceni jako profesionální a na rozdíl od ostatních jsou velmi skromní," komentuje událost Miroslav Šindelář, bývalý velvyslanec ČR v Albánii, prezident právě založené Česko-albánské smíšené obchodní komory.

Jen svých 700 tisíc bunkrů, jeden pro každou rodinu, už země vojensky zřejmě neužije.

Desetitisíce betonových bunkrů, kam oko pohlédne. I to patří k Albánii, v albánštině zemi orlů. A také hory, říčky a jezera. A co zaujme především - nekonečné písečné pláže dosud neobjevené turisty.

Donedávna nepřístupná země, která se v průběhu let 1990 - 1992 zbavila komunistické vlády a zavedla pluralitní demokracii, se pomalu nadechuje. Opravdu to jde pomalu. Není se co divit. Od roku 1944, kdy se k moci dostala komunistická strana pod vedením Envera Hodži, tu vládl jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a země se ocitla v mezinárodní izolaci. Nejdříve se rozkmotřila se západem a později i se zeměmi východního bloku. Jediný sympatický krok, který v té době albánská vláda udělala, bylo v roce 1968 vystoupení z Varšavské smlouvy na protest proti okupaci Československa.

Na rozdíl od ostatních Albánie začínala od nuly. Soukromý sektor tu neexistoval, ale v roce 1995 se jeho podíl dostal na 75 procent.

"Navštívil jsem Albánii před více než deseti lety, byla to přehlídka ubohé životní úrovně. Dnes je vidět, že Albáncům se daří lépe, staví se tu budovy i silnice," svěřuje se starší pán, který přijel v létě na dovolenou autobusem plným zvědavců z Česka, aby poznali, jak nejchudší země Evropy vypadá.

Čechů sem ostatně míří každoročně stále více a jak poznamenávají lidé ze zastupitelského úřadu v Tiraně, naši turisté s batohy na zádech jsou už ve zdejších horách pověstní.

Poblíž nejvýstavnějšího přímořského letoviska Vlora leží tábořiště, v němž se usídlili čeští turisté s asi dvaceti stany. Pár lehátek u moře, dvě venkovní sprchy se studenou vodou. K použití bylo venkovní WC a hadice se studenou vodou. Prostě spartánské podmínky. Horší bylo to, že mezi spoustami památek z antické či byzantské doby se válí odpadky, na které narazíte na každém kroku. Smutné - všude neúcta a téměř lhostejnost k přírodním krásám. Třeba na břehu nádherného jezera, lákajícího turisty, se rozkládá skládka komunálních odpadků. Náklaďák vyhodí odpad, kde se mu zlíbí. Zdá se, že ekologie je až poslední v řadě. Nejdříve je třeba vypořádat se s ekonomickými a sociálními potížemi, s kriminalitou, s korupcí, s platební neschopností firem...

Nehledě na pokrok, který se podařilo od otevření se světu, se Albánie potýká s dalším problémem. "Zakopáváme o naši vlastní image. Když lidé říkají Albánie, spojují ji s organizovanou kriminalitou a s korupcí. Dokud to nezměníme, investoři k nám nepřijdou," říká Suzana Guxholli.

Přesto se země orlů zvedá z prachu a na každém kroku je vidět její rozpínající se křídla. Až Albánci dostaví rozbité cesty, nové elektrárny, hotely a kempy a až se naučí uklízet odpadky, pohrnou se sem lidé z celého světa. Bude to zlatý důl. Přijedou za úžasnými plážemi, horami a nesčetnými památkami. Nejdříve ale musí dorazit zahraniční kapitál. A tak Albánie, shume mire - jak se máš?

exHN_080417_05a.jpg

exHN_080417_05a1.jpg

Související